děvče, které tak bylo uzdraveno z chorobné trudnomyslnosti.
Na tvář ženy světec nikdy nepohlédne. Je-li nucen s ženami mluvit — na příklad při přijímání kvitlu — vyhlíží za řeči oknem. Ani na vlastní manželku, ženu poněkud tělnatou, ale dosud krásnou, nepohlédne. Pražský hoch si ovšem nedal ujít příležitost, aby jednou později, ve vzácném nestřeženém okamžiku, nenahlédl klíčovou dírkou, když světec dlel s manželkou o samotě. Přišla se poradit se svým svatým manželem o domácích starostech. Mívali jich nemálo. Světec vyhlížel i tentokrát oknem s tváří odvrácenou. Jako by rozmlouval s cizí ženou a ne s vlastní manželkou. — Talmud vypráví o jednom zbožném muži, který teprve při manželčině pohřbu poznal, že měla místo nohy — dřevěnou protézu… Ten člověk byl učitelem. — Potud Talmud.
— Oknem předsíně jizby světcovy je vidět daleko do ukrajinské stepi. Neuvidíš široko daleko ani stromku ani pahorku. Jen nepřehledná rovina. Bažina, po níž vede úzká stezka z prken. V dálce se lávka dotýká chudého políčka a spěje močálem dál, kamsi do neznáma. Po této lávce jdu, když jsem unaven pobytem v učebně, a na mezi onoho políčka uléhám. Jediný kousek přírody, jediné mé osvěžení v této poušti!
Nemohu vydržet. Tento život, tak odcizený celému světu, je mi nesnesitelný. Cítím veliký odpor proti tomuto puritánství, proti této nevědomosti, zaostalosti a špíně. Prchám, odjíždím zpět do Prahy k rodičům. Ale ne na dlouho. Opět mě to táhne k mým chasídům.
Jedné noci nemohu usnout. Ležím tváří k dveřím kuchyně, to jest k Východu. Nechal jsem dveře trochu pootevřené. V kuchyni jsem předtím četl nějakou svatou hebrejskou knihu. Okna kuchyně jsou otevřena. Otevřena k Východu, tam, kde noc a den a ještě několik hodin cesty vlakem leží Belz… Marně
