mhouřím oči, abych přivolal spánek. — Náhle jsem oslněn září ostrého světla, které odkudsi vniká těmi pootevřenými dveřmi do mé temné ložnice. Co je to? — Vždyť vím, že jsem lampu shasl a že v kuchyni nikdo není. Vytřeštím oči. Uprostřed té záře vidím pootevřenými dveřmi zcela určitě a jasně, jakoby jen několik kroků před sebou — belzského světce! Sedí v své belzské jizbě a dívá se upřeně na mne. Na jeho výrazné tváři září ten jeho sotva znatelný, povznesený úsměv božské moudrosti. Nevím, jak dlouho zjev trval. Ale dosti, aby to mnou otřáslo.
Jedu tedy znovu, tentokrát již pevně odhodlán. Nejsem již tak sám jako jsem byl na své první pouti. Tentokrát jede se mnou druh, pražské dítě stejně jako já, který se rovněž rozhodl pro chasidismus.
Ono mé zření belzského světce tehdy v noci bylo velikou milostí. Teprve později jsem se to dověděl, když jsem o tom jednou chasídům vypravoval. Zříti dosud žijícího světce takhle z dálky a ještě k tomu v bdění, není sice u chasídů zjevem tak zcela ojedinělým, ale je projevem větší milosti Boží než na příklad rozmluva s nějakým nebožtíkem nebo i s prorokem Eliášem.
My, »kteří to myslíme doopravdy«, nestravujeme se v hostinci jako ti, kdož »jen dojíždějí« k belzskému světci. My náležíme k zvláštnímu tovaryšstvu, »chevre«, jehož členům se říká »jošvim«, t. j. sedící, protože pobývají, sedí, v Belzu trvale. Naše tovaryšstvo žije z drobných příspěvků, těžce vydobytých na majetnějších návštěvnících Belzu. Vaříme si sami. Jídelna je malá. V špinavé podlaze z nehoblovaných prken zejí hluboké díry. Tísníme se kolem stolu na úzké lavici druh vedle druha. Nádobí je málo. My mladí jíme namnoze dva z jedné misky. Pouhýma rukama ovšem. Používati vidličky by bylo prostopášným no-
