votářstvím. Menu není příliš bohaté. Dostáváme k obědu krajíc těžkého žitného chleba, misku nudlové nebo bramborové polévky, kterou ovšem jíme lžicemi, a nepatrný kousek hovězího, k němuž však nikdy nesmí chybět příloha velikých sviňských bobů. Starší se dělí o doušek vodky, již pijí všichni z jedné láhve (ačkoliv Talmud, vlastně Šulchan áruch, z hygienických důvodů zapovídá dvěma osobám pít z jedné nádoby). Často míváme proslavenou belzskou kaši z vonných hnědých krup pohankových, zvaných »grečenr gráplach«. Tato kaše chutná znamenitě. Někdy máme ryby. Malé běličky plné zrádných kůstek. Jsem povinen pomáhat v kuchyni ryby oškrabovat, když na mne dojde.
O šabesu je tíseň ještě větší. Pravá tlačenice. Nejíme ve své mense; docházíme ke stolu rabího. Dereme se k němu bezohledně, abychom přímo z jeho ruky přijali aspoň drobeček pokrmu, jehož se dotkl a kterého ochutnal. V každičkém drobečku jeho sladkého »kíglu« (teplý moučník), v každé hrstce jeho mastného »čúlntu« (šólit), v každé kapce jeho domácího rozinkového vína, je obsažen celý Ráj se všemi nebeskými slastmi. Proto ovšem, kdo pojí pokrmu, který světec posvětil, dosáhne dozajista blaha pozemského i věčného. Při stole zpívají chasídové šabesové písně, jimiž je Belz proslaven. Ty písně, jejichž střídavý rytmus je tancem veselí a smutku, zmatku a touhy. Před modlitbou po jídle vykládá rabí slovo Boží. Z každé nové pravdy, kterou světec vynese z hlubin Zákona, vytváří Bůh nová nebe. Světcův výklad je zároveň kázáním. Slyším jeho tichý mystický hlas. Slov nerozeznávám.
O svátcích se tančí. Sta mužů uchopí druh druha za ruku nebo položí rámě kolem jeho šíje a utvoří veliké kolo, které se otáčí houpavým tanečním chodem. Nejprve zvolna, pak rychleji a rychleji. Začne se tančit v učebně, ale po chvíli vytáhne celý zástup na
