náměstí a tančí pod okny rabího. Tanec trvá nepřetržitě třeba hodinu i déle. Až do vysílení tančících, opojených neustálým opakováním stále jedné, mysticky zabarvené taneční melodie. Tak tančí sféry nadpozemských světů věčně kolem slavného trůnu Páně. My mladí se svatého tance chasídů zúčastnit nesmíme. Přihlížíme a zpíváme, tleskajíce do taktu. Rabí tančí jen chvilku při dopolední bohoslužbě o podzimních svátcích. Tančí sám. V ruce při tom drží palmovou ratolest anebo pergamenový svitek Zákona. Pohled na mystický tanec světcův naplňuje nás pocitem nábožné bázně.
Vůbec se vystříháme, abychom při bohoslužbách nechodili světci na oči. Jak vejde do učebny, srazíme se v jedno zamotané klubko, abychom mu uvolnili co nejvíc místa. Žádný opravdový chúsid se k němu při modlitbě nebo před ní nepřiblíží do vzdálenosti »čtyř loktů«. A nejsme-li tu dost opatrní a hbití dostaneme od něho co proto. Slov si potom nevybírá. Křičí na nás třeba i — »dobytku!« ba i »vrahové!«… nám řekne. Někdy si v mžiku odpásá svůj gartl (pás) a neopatrného dotěru jím přetáhne. Ale ku podivu, nebolí to ani trochu. Docela tak, jako také ta jeho slova nebolí. Potichu se radostí smějeme, když nás jimi častuje. Víme, že to nejsou nadávky. Jsou to nejvyšší vyznamenání. Tajná požehnání. Úmyslně je oblékl do tak hrubého šatu slova a hlasu. To proto, aby jich Ďábel nepoznal a nechal je vystoupit k trůnu Nejvyššího. Ale odstup od světce přece jen opatrně zachováváme a čím dále od něho stojíme, tím lépe. Proč? — Proč natolik dbáme, abychom se mu nepřiblížili? A proč nás od toho varuje výrazy tak pádnými? Vždyť přece předobře ví, že bychom se vedle něho způsobně chovali a nevyrušili ho ani slůvkem, ani nezašeptli a jen se s ním zbožně modlili a modlili. — Protože by jej vyrušovala nikoliv naše slova, nýbrž naše myšlenky. Všechny ty naše hlou-
