poučké, třebaže nikdy ani nevyslovené myšlenky — a co se jich rojí v těch našich kotrbách! — všechny, i ty nejzbožnější, jsou tak hmotné, že jimi, myšlenkami marnivými, kalíme čistotu mystického soustředění světcova, že jimi, myšlenkami, ubíráme jasu svatým myšlenkám jeho. Jeho myšlenkám, z nichž každičká je živým andělem skvoucím. Někteří chasídové se cudně schovávají za zády těch, kdož náhodou stojí před nimi. To je ovšem pošetilé. Světec ví o každém, i o tom, kdo je v úkrytu, kdo je daleko.
Všední dny plynou jednotvárně. Učím se Talmudu. Již dříve jsem měl rád tyto nekonečné rozpravy starověkých rabínů mezopotamských o rozličných tématech rituelních a právních, jejich legendy, mravní ponaučení, přísloví, anekdoty, paradoxy, jež tvoří Talmud. Půvab hebrejské a aramejské řeči, v jejich antické eleganci a úsečnosti, mě vždy znovu a znovu lákal. Ty pitoreskní značky dodnes zpola hieroglyfického písma hebrejského, bez samohlásek a bez interpunkce, byly mou oblíbenou četbou již téměř od dětství. Zcela oddati mohl jsem se své zálibě teprve nyní. Sedím a učím se. Když nechápu některý z těch nemálo složitých problémů talmudických, obracím se k někomu staršímu, aby mi jej vyložil. Většinou však se učím sám. Každou stránku opakuji nejméně šestkrát, jak mi bylo doporučeno. Učím se vlastnímu textu Talmudu takřka nazpamět, učím se těm jeho obdivuhodně přesným komentářům středověkým, které jsou na každé stránce vytištěny koldokola textu jako věnce drobných kvítků, maličkých písmenek středověkého písma rabínského. Někdy beru na pomoc jiné veliké svazky. Jsou v nich komentáře k oněm komentářům.
Kniha je tu ve velké úctě. Je přímo zbožňována. Nikdo na příklad neusedne na lavici, na jejímž druhém konci leží nějaká kniha. Byla by to pro kni-
