hu potupa. Nikdy nenecháváme ležet knihu hlavou dolů, nebo dokonce počátkem vespod, nýbrž vždycky počátkem navrch. Upadne-li kniha na zem, zdvihneme ji a políbíme. Také když se přestaneme učit, nezapomínáme ji políbit. Pohodit ji, nebo položit na ni nějaký předmět je hřích. Přesto jsou téměř všechny knihy roztrhané až běda. To je následek pilného studia. Když jsou knihy už docela rozedrané a nečitelné, odváží je kostelník na hřbitov a tam je zahrabe. Ani nejmenší útržek papíru, který je potištěn hebrejským písmem, nesmí se válet na zemi, nesmí být pošlapán, musí být pohřben. Neboť každičké hebrejské písmenko je jménem Božím. Knihy nenecháváme nikdy otevřené, když se z nich právě neučíme. Jsme-li nuceni na okamžik si někam odskočit a nechceme-li knihu zavřít, abychom se potom nemusili hledat se svým listem, necháme sice knihu otevřenu, ale pokryjeme ji aspoň šátkem. Vidí-li někdo, že se druhý od knihy vzdálil, aniž ji zavřel nebo přikryl, jde a zavře ji sám. Nejdříve však se do ní podívá a několik řádků si v ní přečte. Protože kdyby ji zavřel, aniž do ní nahlédl, oslabil by tímto zavřením knihy sílu paměti onoho druha, který od otevřené knihy odešel. Pergamenový svitek Zákona, jenž je ručně psán, chováme ještě ve větší úctě než tyto tištěné knihy.
Znenáhla se seznamuji též s literaturou chasídskou. Čtu nejprve knihu »Počátek moudrosti« (Réšit hokmá), tuto kabalistickou učebnici askese, pokory a odříkání, plnou krásných citátů z tajemného »Zóharu« jakož i z knihy »Povinnosti srdce« od andalusského filosofa Bachje ibn Pakúdy. »Réšit hokmá« je dílem slavného kabalisty jménem Elijáhů de Vídas, který žil v Palestině na sklonku století sedmnáctého. Čtu »Slasti Elimelechovy« (Nóam Elimelech) od »rebe reb« Mélecha z Liženska, o nichž vám později ještě něco povím, právě tak
