Tuší, čeho tím dnem pozbývá?
Evropské civilisace, jejího pohodlí a vymožeností, životních úspěchů, jimž se říká kariéra? Tuší, že jeho duše nebude už nikdy schopna plně procítit verše, které až do té doby tak rád čítával, že od chvíle, kdy po prvé uslyší rytmy chasídských zpěvů, budou jimi navždy přehlušena všechna kouzla hudby a že všechno krásné, co až dosud vnímalo jeho oko, bude mu napříště zpola zastřeno mystickým závojem Vědění dobrého a zlého?
Sotva tuší, že ve chvíli, kdy se domnívá, že dospěl k cíli, teprve pro něho počíná nejneschůdnější část jeho pouti. Neboť brána do říše chasídů se před ni kým neotvírá rázem. Je uzavřena dlouhým řetězem strádání tělesného i duševního. Ale ten, kdo do ní jednou nahlédl, nezapomene nikdy bohatství, které tam spatřil.
Skrytí zrakům světa jsou vládcové této říše. Jejich zázračné činy a všemohoucí slova jsou tu čímsi podřadným. Lem závoje, v nějž se halí jejich bytost, zatím co tvář je od nás odvrácena kamsi k dalekým tišinám absolutna. Jen slabý odlesk jejich duší dopadá na naše příliš hmotné stíny. Avšak ještě dnes, po letech, vybavují se mi všechny ty postavy napořád. Nejen ti, které jsem osobně poznal, nýbrž i ti, o nichž jsem toliko slýchal a četl v starých hebrejských knihách, ožívají přede mnou v celé své velikosti a síle. Cítím, že jsem přemožen. Cosi mě nutí, abych se chopil pera a vypsal vše věrně jak nejlépe jen dovedu.
Je pátek odpoledne. Městečko Belz, židovský Řím, se připravuje k uvítání šabesu.
Městečka východní Haliče mají všechna stejný ráz už od staletí. Bída a špína jsou jejich charakteristickými vnějšími znaky. Nuzně odění ukrajinští sedláci a selky, pejzatí Židé v rozedraných kaftanech, řady
