besový kaftánek. Potom postavili Írelíčka na stůl, nasadili mu ne otcův šabesový štráml, jak se obyčejně takovým dětičkám půjčuje, nýbrž ten ohromný širák, černý sametový, jaký nosívají muži, kteří mají mezi svými předky nějakého slavného rabína. Írelíčka nebylo pod tím širákem skoro ani vidět. Však také žádného slavného předka neměl. Dali taky Írelíčkovi na krček krásný zlatý řetěz. Těžký, že jej jen tak tak unesl. Statkářka jej zdědila po své drahé prabábě — mír její památce! — a půjčovala jej hodným dětičkám jen k jejich třetím narozeninám. Takhle vyšňořen musil milý Írelíček na tom stole kázat. Pamlsků pro něj, chudáčka, neměli. Ale přece jen to byly velmi slavné narozeniny, tyhle Írelíčkovy. Neboť Írelíček nekázal jako »kážou« při svých narozeninách jiná tříletá děcka. Írelíček, moudrý Írelíček — kázal doopravdy. Jako velký a učený člověk! — Tak se stal z Írelíčka žáček.
Od té doby chodíval Írele přes luka a lesy den co den do vzdálené obce. Chodil sám. Nikdo ho nedoprovázel. Bylo to zajisté řízení vševědoucího Boha. Neboť daleké každodenní putování Írelíčkovo přispělo nemálo k tomu, že se jeho dětská duše záhy rozvinula tak krásně jako ten květ na lukách, jimiž chodil.
Šel Írelíček cestou svou v myšlenkách.
Púric toho kraje byl člověk vzdělaný a dobrý. Rád čítával v knihách a znal všechny moudrosti křesťanů, jimž říkají filosofie.
Vidí púric, jak se Írelíček vrací z učení. Íre šel jako ve snách.
»Íre, Íre!« volá púric.
Írelíček nic. Neviděl a neslyšel.
»O čem tolik přemýšlíš?« tázal se hodný púric hocha, když se ho konečně přece dovolal.
Íre se šlechtici zdvořile omluvil a dal se do povídání.
