se své stolice. Divili se žáci, že světec vstává před obyčejnou ženou.
I pravil svatý rebe reb Bér žákům: »Vězte, že dítě, které tato zbožná žena nosí pod srdcem, bude jednou světlem, které bude zářit celému Izraeli.«
Írelíček bylo podivné děťátko. Jednou si hraje před domem, a tu, z ničeho nic, dá se do hrozného pláče. Jak to dovedou jen děti.
»Piněle, běž se podívat, co se mu stalo!« volala Rivkele z kuchyně na muže.
»Nic tatínku, nic se mi nestalo,« povídá Írelíček. »Ale bylo mi najednou tak nějak líto milého Pána Boha. Jak je mu asi smutno, že nemá všecky své dětičky u sebe!«…
Kočí je celé dny na cestách, a při tom pramálo vydělá. A Piněle chtěl být stále u svého Írelíčka. Nechal tedy vůz vozem a nastěhoval se do Janova. Přes noc byl z něho krejčí. Jenže tam v Janově byl každý sedmý Žid krejčím a na parádu si janovští tuze nepotrpěli. Sváteční bekiše (kaftan) se dědila s otce na syna do třetího a čtvrtého pokolení, a když s všední visely cáry, nebolelo to ani nejbohatší. Práce bylo málo, peněz ještě méně.
Rodiče Írelíčkovi byli chudí. Neměli ani na učitele, který by jejich synka učil slovu Božímu, ačkoli Írelíčkovi byly už pomalu tři roky.
Na štěstí bydlil v sousední dědině zámožný židovský pachtýř, jenž vydržoval pro své již dorůstající děti domácího učitele. A ten pachtýř dovolil, aby se Írele učil slovu Božímu zároveň s jeho syny.
Však už také bylo na čase. Nadcházel právě den třetích narozenin Írelíčkových. Ostříhali tedy Írelíčkovi vlásky — až do tří let totiž děti nestříháme — hlavičku ještě k tomu oholili, jen pejzičky nechali. Vykoupali milého Írelíčka a oblékli mu ša-
