do služby. Nebylo jí tehdy ani dvanáct let. Sloužila v krčmě a byla tichá a pracovitá. Krčmář a krčmářka nemohli si jí vynachválit.
Do krčmy docházelo mnoho kočí. Lid hrubý a nevzdělaný. Neustále jen hráli karty a na Pána Boha ani nevzpomněli. Rukou před jídlem si nemyli a Rivkele nikdy neviděla, že by se modlili. Proto si také nevšímala jejich poznámek o své kráse. Byl však mezi nimi jeden, který byl zcela jiný. Každého jitra si ovinul řemínky a zbožně se modlil. Před jídlem si myl ruce a po jídle děkoval Hospodinu, že »živí celý svět svou dobrotivostí a laskavostí, milosrdenstvím a slitováním, a potravu připravuje všem svým tvorům, a že nám dal tu zem dobrou, širokou a krásnou a svůj Zákon a příkazy tajemné a svatý Jerusalém, město své«. Karet se ten člověk nikdy nedotkl. Jmenoval se Piněle neboli Pinches. Krčmářka brzy poznala, že tenhle Piněle se děvčeti zalíbil, a řekla to muži. Smluvili se, že vykonají dobrý skutek, že sirotka provdají za onoho kočího. Od té chvíle byli Pinches a Rivkele ženichem a nevěstou.
Vesnicí projížděl tehdy náhodou svatý rebe reb Bér, Kazatel z Meziriče, jehož zásluh Světlo nechť nás chrání. Piněle se ho otázal, co o sňatku soudí.
Světec odpověděl: »Nevěsta tvá je dívka bez hany. Dá ti syna, který bude opravdovým požehnáním Božím.«
Rivkele prý nebyla po svatbě šťastna. Pro její hlubokou duši byl Pinches člověk příliš prostý. Brzy se však smířila se svým údělem. Vždyť byl sňatek uzavřen se souhlasem svatého rebe reb Béra! Její štěstí bylo dokonalé, když se jim konečně narodil chlapeček.
Íre mu dal otec jméno v Izraeli.
Vypravuje se, že když ještě byla Rivkele v jiném stavu, přišla jednou do Meziriče. A jak přestoupila práh světcovy jizby, vstal svatý rebe reb Bér uctivě
