musí být při veřejném předčítání zazpíváno. Slovo následující má melodii už zase docela jinou. To všecko je nucen zdatný kantor znát zpaměti, nechce-li mít ostudu. Zbožné posluchačstvo je velmi kritické a velmi temperamentní.
Každičké písmenko Tóry skrývá hluboké tajemství. Tajemství vznešenější jsou obsažena v samohláskách a ještě větší v notách. Ale tajemství nejvznešenější je pohrouženo v nepopsaném moři běle, která písmena se všech stran obklopuje. Nikdo nedovede vyčíst toto tajemství, nikdo, nikdo je nechápe. Tak nesmírné je tajemství běle pergamenu, že celý tento svět není s to je pojmouti. Není pro ně vhodnou nádobou. Teprve svět budoucí je pochopí. Potom už nebude čteno, co v Tóře psáno, nýbrž to, co nepsáno v ní jest: pergamen bílý.
Je tisíce a tisíce kantorů, kteří dovedou předčítat z Tóry bezvadně a hbitě. Ale tak, jak z ní čítával svatý reb Írele ze Strelisky — ne, to neumí nikdo!
Svatý reb Šúlem z Belzu byl jednou o svátku letnic ve Strelisce. O tomto svátku nám dal Pán Bůh desatero přikázání. Předčítáme proto patřičnou kapitolu každoročně o letnicích z Tóry. Reb Šúlem byl zavolán, aby se podíval, jak jeho učitel předčítá.
A tu zmizel Šúlemovu zraku pergamen a Šúlem spatřil takovou Tojre, jaká byla před stvořením světa: Bílý oheň na černém ohni!
Takhle ovšem může zřít svatou Tojre jen takový žák, jakým byl svatý reb Šúlem, a to ještě jen tehdy, když z ní předčítá světec, jako byl svatý Írelíček.
Veliká cadékes byla už maminka Írelíčkova; dokonalá světice. Jmenovala se Rivkele. Byla sirotek. Stařičký dědeček a babička ji vychovávali v jedné vsi nedaleko městečka Janova. Avšak i dědeček a babička jí brzy umřeli. Púric, t. j. šlechtic, dal dědečka ubičovat a babička zemřela žalem. Rivkele šla
