Tojre je naše nejsvětější svátost. Hebrejských Pět knih Mojžíšových, krasopisně a bez chybičky napsaných rukou osvědčeného písaře černou tuší na bělostném pergamenu z hovězí kůže. Mnoho loktů dlouhý pás, jehož oba konce jsou navinuty na dvou dřevěných tyčkách. Strom Života jim říkáme.
Pergamenový svitek Tojry je předmět drahocenný. A drahocenný bývá i sametový pláštík, do něhož jej oblékáme. Je pěkně vyšíván, starobylým symbolem šesticípého štítu Davidova vyzdoben. Na vrcholky Stromu Života klademe stříbrné koruny s rolničkami, na krček pláštíkem zahaleného svitku věsíme stříbrnou ručičku s nataženým ukazováčkem a na prsa svitku stříbrný štít. Svitky Tojry nebo Tóry, jak vy říkáte, chováme v modlitebně ve svatoschránce za nádhernou oponou.
Když při bohoslužbách o svatém šabesu a o svátcích je Kniha nošena synagogou, povstáváme před ní se svých míst s větší úctou než druzí národové před svými králi. Dotýkáme se jejího roucha, líbáme je. Kdyby — Pán Bůh nedej — Tojre padla nešťastnou náhodou na zem, postili bychom se sedm postů, abychom její pohanění smyli. Stane-li se svitek z nějakého důvodu k předčítání neupotřebitelným, pohřbíváme jej na hřbitově s poctami náležitými.
Bůh se vtělil do Tojry a jejích svatých písmen a tak se nám odevzdal. Dřív než byl svět, byla Tojre, tajemný Zákon Boží. Byla psána bílým ohněm na černém ohni, říká Talmud. A ve svatém Zóharu stojí psáno: »Bůh, Tojre a Izraél je totéž a jedno.«
O každém šabesu a o každém svátku se z Tóry veřejně předčítá. Za rok ji přečteme celou a začínáme opět znovu. Tak činíme už celá tisíciletí. Předčítání z Tóry není snadné. V Tóře není samohlásek a není v ní diakritických, rozlišovacích znamének. Nerozeznali byste v ní hebrejské ch od k, v od b, s od t, a pod. Každé slůvko má svou zvláštní melodii, a tou
