— Kdepak! Dřepěl si pěkně u kamen na lavici jako zařezaný a kašli reb Naftúliho porozumět ne a ne. Lišák starý!
Svatý reb Naftúli byl nucen mlčet a sousto spolknout.
— »Proč jsi sem nedal lžičku? Vždyť jsem kašlal«, tázal se konečně.
— »Nevěděl jsem, že kašel znamená lžičku.«
Než se Lejzr z kuchyně přibatolil se lžičkou, káva vystydla. Reb Naftúli se zlobil. Nezlobil se ovšem. Světec se nezlobí nikdy. Ale vypadalo to tak.
»Nu, nu,« bručel Lejzr, »však po druhé už budu vědět.«
Jednou byl reb Naftúli opět tam, kde není dne a není noci. Lejzrovi se tam zachtělo také. Našel však zavřená dvířka. Sedl si tedy na lavici a trpělivě čekal, až se dvířka otevrou.
Jenže dvířka se neotvírala. A v takové chvíli jsou okamžiky opravdu tisíciletími. Když to už nebylo k vydržení, vstal a na dvířka zabušil se vší rozhodností. Zdvořilé to nebylo. Ale na tom záleželo Lejzrovi tenkrát po čertech málo.
Svatý reb Naftúli právě v té chvíli nemohl ‚přetrhnout‘. Aby útočníka zahnal, učinil tedy zase to, co by v takové choulostivé situaci každý chúsid udělal: zakašlal.
Lejzr šel — a přinesl lžičku… Takový vám to byl šibal…
Dne 11. v měsíci ijáru oslavujeme každoročně úmrtí svatého reb Naftúliho z Ropšice. Zpíváme jeho krásné zpěvy, povídáme si tyhle veselé příběhy a popíjíme kořalku. Jenom šestadevadesátiprocentní ovšem! Při tom si podáváme ruce a přejeme všem: »lechájim«. To znamená »živijó«.
Reb Naftúli je autorem knih: »Spěchající laňka«
