pady. Ale reb Naftúli měl Lejzra od srdce rád. Snad právě pro tu jeho chybu. Nuže tenhle Lejzr-gabe je autorem vtipu, který již dávno se dostal daleko za hranice chasídské Říše.
Svatý reb Naftúli jednoho dne pozoruje, že Lejzr-gabe je dnes nějak zasmušilý. Ptá se ho:
— »Co je ti, Lejzre?«
— »Ale spor mám s Pánem Bohem.«
— »Spor s Pánem Bohem? A o co běží?«
— »Řekl jsem Pánu Bohu: Náš rebe říká, že u tebe, Bože, je tisíc let jako okamžik. Když je u tebe, Pane Bože, tisíc let jako okamžik, povídám ti já, Lejzr-gabe, že tisíc dukátů je u tebe jako jeden dukát. Pane na nebesích, co ti to ublíží, dáš-li mně, Lejzrovi, jeden takový svůj dukát?!«
»A co tomu říká Pán Bůh?«
»Pán Bůh říká: Lejzre-gabe, počkej okamžik!«
Některé své výkony nesmíme »přetrhnout«, přerušit slovem. »Mafsik zán« tomu říkáme židovsky. Předně nesmíme promluvit všedního slova při hlavních částech modlitby. Nesmíme však také promluvit, pokud jsme po umytí rukou před jídlem chleba nepožehnali a první sousto nespolkli, a nesmíme konečně mluvit, když jsme tam, kde — jak vzletně pravíme, »není dne a není noci«. To není žádný Archaion, nýbrž je to tam, kam i císař pán chodí pěšky. Na toaletě.
Svatý reb Naftúli se hotovil k svačině. Lejzr-gabe přinesl chléb a kávu. Reb Naftúli se opásal gartlem, opláchl si ruce a utírá se. Podívá se při tom na stůl a vidí, že tam není lžička ke kávě. To ji Lejzr opominul přinést.
‚Přetrhnout‘ slovem v té chvíli reb Naftúli ovšem nesměl. Co tedy udělal? Inu to, co by při takové příležitosti každý chúsid dělal: kašlal.
Řádný gabe už takovému kašlání rozumí. Ale Lejzr?
