hoty spadly s těla. Vždyť beztoho gartl nemají a pasik také asi sotva. Víte, co nosí ‚Jeke‘ namísto našich šelkes? — »hózntrégr«! Jako kdyby třebas krejčovský učedník, kterého jeho mistr pošle, aby zákazníkovi donesl kalhoty, byl — šlemi. Na ruku si vám Jeke neoblékne ‚henčkes‘ ani když jde do bálu! Víte co má na ruce? Obouvá si prosím — botu na ruku: »handšů«… Takoví jsou tihle Němci ‚baťárové‘, neomalenci.
Ba dokonce i nad naším dědou, nad naším ctihodným ‚zejde‘, a nad naší moudrou ‚babe‘ ohrnují praví Němci nezdvořile nosy, ač je mají beztak mrňavé, jako jsou nosíčky nepodařených nedochůdčat. Oni tam na západě chtějí totiž mít »grósfátr« a »grósmutr«. Hlupáci! Vždyť právě naopak jsou dědečkové a babičky obyčejně takoví docela malinkatí a ne »grós«. Ale mluvte s Němci! Jen se o to, prosím, pokuste!
A což teprve to naše bohatství! Když chudý Němec ráno vstává a ptá se ženy, co bude dnes k obědu, slyší každý den stejnou odpověď: »erdepfl«. Jen tak někdy pro změnu má také »kartofln«. Jak mu je asi potom celý den, chudákovi, když každé ráno slyší totéž a jedno?!
Kdežto my? — My také ovšem jíme jen brambory a zas jen brambory, ale přece máme každý den něco jiného: v neděli kartofljes, v pondělí žemakes, v úterý erdepl, ve středu bulbes, ve čtvrtek barbuljes, v pátek třebas krumpírn a na svatý šabes si uděláme kígl-bramboráček.
Zůstaneme proto své krásné jidyš věrni až do příchodu mesiášova. To jen tak mimochodem.
Každý rebe má asistenty. Říkáme jim ‚gabújim‘.
Také svatý reb Naftúli měl takového ‚gabe‘. Jmenoval se Lejzr, nemýlím-li se. Tenhle Lejzr-gabe byl dobrák od kosti. Jenže míval někdy poťouchlé ná-
