Kdosi říkal, že po celý život od rána až do večera se dře a plahočí, a přece nemá z toho všeho užitek pražádný.
»Zdalipak budu blažen aspoň po smrti?«
»Blázínku,« odpověděl mu svatý reb Naftúli, »není-li ti dán požitek tohoto světa, ačkoli se o něj tolik namáháš, jak se můžeš domnívat, že se ti dostane blaženosti ve světě budoucím, o nějž se nenamáháš vůbec?« — — —
Lublínský Jasnovidec kdysi pravil, že Bůh nežádá od nás pražádné chytrosti. Chce, abychom mu sloužili prostotou srdce. Neboť je psáno: »Buď prostý před Hospodinem Bohem svým!«
— »To je správné, řekl na to svatý reb Naftúli. Jenže abychom byli prostí před Bohem — k právě tomu je třeba veliké chytrosti.«
Řeči: ruštinu, maďarštinu a němčinu karakterisoval svatý reb Naftúli ne právě příznivě:
»Ruština zosobňuje ‚recíche‘, neboli násilí. Maďarština ‚nýjef‘, čili smyslnost, a němčina zosobňuje to nejhorší, totiž nevěrectví — ‚apikorses‘.«
Arciže se podobá němčina naší jidyš, jako se podobá opice člověku. Ale nejedna lež se podobá pravdě tak, že od ní není téměř k rozeznání. A kromě toho táži se vás: Což pak můžeme my, chasídové, za to, že oni, totiž ‚Jekes‘, čili Němci, nám tu naši krásnou jidyš vzali a udělali si z ní svou ‚dáč‘, neboli němčinu?!
Ale jak to udělali?! Aby je za to Bůh ztrestal!
Naše poctivá židovská ‚jouch‘ jim, jak se zdá, nešmakovala. Jedí namísto ní »supe«. Francouzovi ji vzali od úst i se lžicí; neurvalci! Naše ‚míme‘ jim nebyla pravděpodobně dost vznešená. Dobračka stará. Vypůjčili si ji tedy také od Francouze a říkají jí »tante«! Ani naše ‚šelkes‘ (šle) se pro ně nehodily. Jenomže by jim bez nich, s odpuštěním, možná kal-
