»To ti povědět nemohu,« řekl světec. »Je to tajemství.«
Všetečka uslyšev slovo »tajemství«, byl ještě zvědavější a naléhal na světce tím více.
»Tajemství, s tím se mohu svěřit jen člověku, který se předtím šest dní postí.«
Chlapík byl tak zvědavý, že se skutečně vydržel postit šest dní. Potom přišel znovu.
»Tak teď ti to tedy povím, ale slib mi, že mé tajemství nikomu neprozradíš, co budu živ.«
Chlap se zapřisáhl.
Reb Naftúli jej uvedl do pokoje a z pokoje do druhého pokoje a z druhého do třetího. Potom se ještě jednou vrátil, aby se přesvědčil, zdali jsou všechny dveře dobře zavřeny, aby snad tajemství nevyslechl někdo nepovolaný. Chlap už byl jako na trní.
Reb Naftúli zvážněl. Naklonil se k uchu adepta tajemství a zašeptal:
»Věz, že kalhoty z bílého plátna nosím proto, poněvadž jsou nejlacinější…«
»Jakže!« vzkřikl zklamaný zvědavec. »Pro tohle jsem se šest dní postil? Nač to tajnůstkářství?!«
Svatý reb Naftúli se čtverácky usmál.
»Protože kdyby se to lidé dověděli, dávali by si šít také takové kalhoty, a hned by byly dražší. Nedostal bych je už tak lacino… Tak tedy nezapomeň na slib a nikomu nic nepovídej, co budu živ!«
Tyhle dva příběhy — kde Bůh je a kde není a o potrestané zvědavosti — se vám snad budou zdát nějak známé. Možná, že některý z vás se bude tázat, jak se mohly nastěhovat do Ropšice odněkud z renaissance a odněkud až z antiky. Ale ve skutečnosti není na tom nic tak příliš divného. Mohou-li se stěhovat duše, proč by se nemohly stěhovat také příběhy?
