špatně dopadnout nemůže. Nač se tedy trápit? K zármutku věru není příčiny.
Zase jednou vystoupil svatý reb Naftúli do nebe. I vidí tam andělíčka, jenž nese skvostné nádoby z ryzího zlata.
— »Odkud máš ty nádoby a kam s nimi tak pospícháš?« tázal se ho reb Naftúli.
— »Jsou to nádoby obětní,« odvětil posel Boží. »Povstaly z modliteb tvých rtů a ze slzí tvých očí a nesu je do nového chrámu.«
Svatý reb Naftúli měl synka, který měl sice dobrou hlavu, jenže si raději hrál, než se učil. Reb Naftůli mu domlouval:
»Víš, že svatý Baal-Šem řekl, že si má člověk brát příklad z Pokušitele? Tak jako Pokušitel nikdy nezahálí a neustále vykonává poslání, jímž ho Stvořitel pověřil, totiž svádí ustavičně člověka k hříchu — podobně má i člověk vykonávat své poslání nepřetržitě, totiž Stvořiteli bez přestání sloužit a učit se dobré konati.«
»To je správné,« odsekl synek. »Jenže Pokušitel to má lehké. Jemu je snadno vůli Stvořitelovu neustále plnit, poněvadž on, Pokušitel, nemá v sobě žádného dalšího pokušitele. Kdežto já mám v sobě Pokušitele.«
Jindy pravil reb Naftúli synkovi:
»Dám ti dukát, povíš-li mi, kde je Bůh.«
»Tati,« řeklo dítě, »já ti dám tisíc dukátů, povíš-li mi, kde Bůh není...«
Reb Naftúli měl rád vtipné lidi, všetečné však příliš nemiloval. Poslyšme, jak jednoho takového vyplatil. Vyzvídal, proč reb Naftúli nosí vždycky kalhoty z bílého plátna.
