spálen byl — praví Talmud — uzavřely se všecky brány nebes a již se neotevřely. Jen Brána slz — ta se nikdy nezavřela. Dnes si však na něj, reb Jisrúlka kožnického, jak se zdá, v nebi ani nevzpomněli a i tím jeho pláčem pohrdli. Příčinu ovšem vypátral jeho svatý duch za okamžik. Dnes neměli v nebi na jeho pláč kdy. Šprýmy svatého reb Naftúliho z Ropšice tam na té lesní samotě otřásly v té chvíli všemi nadpozemskými světy. Radostí a veselím naplnily se i ty nejtajemnější komnaty Páně. — — —
Reb Naftúli je středem nejedné rozmarné historky. Nebyl však, jak už jste zajisté sami vycítili, člověkem obyčejným. Nebyl nějakým židovským Enšpíglem, jakým byl na příklad šprýmař Heršele z Ostropolji. Reb Naftúli byl světec. Žil víc v nebi než na zemi. Pokud však na zemi dlel, kysele se netvářil a život pozemský lidem neznechucoval ztrápeným obličejem. Jako každý opravdový světec chtěl reb Naftúli, abychom byli veselí a nikoli zarmoucení.
Je sice pravda, že ode dne, kdy zločinná ruka Titova spálila naši jerusalémskou svatyni a Římané nás rozprášili mezi národy, do tohoto hořkého ‚gúlesu‘ (vyhnanství), rostou naše útrapy hodinu od hodiny, jak nám už Mojžíš prorokoval. »Vždyť ani nebe není již tak modré a láska není již tak sladká, jako bývaly, dokud stávala naše svatyně na Sionu« — říká Talmud. Avšak ode dne, kdy náš Jerusalém spálen jest, staví se Jerusalém nový. Staví jej v nebi andělé Páně, staví jej z našich nejčistších modliteb a skutků záslužných a z našich dobrých nápadů, které míváme při studiu Zákona. Staví pilně dnem i nocí. Staví andílkové jako včeličky. Až budou se svým dílem hotovi, snesou je na svých perutích ohnivých a postaví na hoře Sionské. Přijde Mesiáš a potom Pán Bůh usedne na svém slavném trůně a bude soudit národy.
My chasídové můžeme být klidni. Pro nás rozsudek
