»Badchena že potřebujete a nic více?
»Vždyť já jsem ten Naftúli z Kopičinice!«
Nebyl ani dost málo z Kopičnice. Byl z Ropšice. Ale do rýmu mu to šlo takhle také, a že je slavným ropšickým světcem, nechtěl prozradit, aby ty prosté vesničany nepolekal. A už si honem vykasal rukávy a začal z nich sypat rýmy, že by to tak nedovedl ani nejzkušenější badchn z povolání. Na jméno každičkého hosta měl nějaký ten šikovný rým hned pohotově a vždycky, vždycinky trefil to pravé. Zkrátka byla to švanda k nepopsání. Nevěstě tekly z očí slzičky smíchem. Ještě celinký měsíc se potom s ženichem za břicho popadali a smíchy se váleli, když si na tohle vyražení vzpomněli. Chýlilo se už k půlnoci a reb Neftúli ještě neustále rýmoval a rýmoval a svatebčané se smáli a smáli, až okna řinčela.
V té chvíli už vstával v Kožnici svatý Kazatel, aby se jako obyčejně modlil půlnoční. Popelem své svaté čelo pomazal a usedl na prahu jizby na zem.
Než co to? Slova mu vázla na rtech. To bylo nedobré znamení. Dokud ještě stál na Sionu náš Chrám a věčný oheň planul na oltáři, bylo každému, kdo přišel Hospodinu obětovat, přáno, aby se přesvědčil, zda byla jeho obět v milosti přijata či nikoliv. Spravedlivému se totiž zjevila v plamenech oltáře ohnivá podoba královského lva, který tam sestoupil s nebes a obět ztrávil; bezbožník však uzřel v plamenech podobu nečistého psa. Nyní, když již Chrám nemáme, aniž ohně věčného na oltáři a obětí zápalnou je jen ta naše modlitba, víme též, kdy je v milosti přijata a kdy nikoli. Když ano, plyne s našich rtů tak lehce a ruče, jako byla vytryskla z našich srdcí. Když však je odmítnuta, tu se zajíkáme, zarážíme, slova zatrháváme. I poznal svatý Kožnický, že té noci jsou jeho slzy nežádoucí. Jindy mu všechny sféry pomáhaly plakat. Nebesa žíznila po jeho svatých slzách jako úhor po jarním dešti. Neboť v ten den, kdy náš Chrám jerusalémský
