V oslovi rabího Pinchasa ben Jaíra byla vtělena duše Ismaéla, praotce lidu arabského. Proto byl ten osel tak moudrý. Neboť též Ismaél byl synem Abrahama, tatíčka našeho.
Ale myslím, že jsem vám chtěl původně vyprávět o svatém reb Naftúlim z Ropšice. Nehněvejte se, že jsem tak zaběhl. Však už víte, jací jsme my chasídští vypravěči povídálkové. Ale abych pravdu děl, ani se mi už do těch Ropšic nechce. Ne že by to snad bylo menší hnízdečko než náš Belz. Ale protože je tam málo chasídů. Jen tak každý třetí z těch požehnaných tří tísíců duší. Nebýt svatého reb Naftúliho, byly by tedy Ropšice velmi smutným místem. Jenže svatý reb Naftúli, ten dovedl rozesmát i Nebesa.
Jednou putoval k svatému Kazateli do Kožnice. Již se blížil k městu, když tu — bylo to pozdě večer — spatří v dálce světlo. Zabočí tam a vidí, že je to osvětlená chalupa. Vstoupil. V chalupě právě měli svatební hostinu. Jenže nevěsta nechtěla jíst s ženichem z jedné misky Zlatou polévku! Nad svatební Zlatou polévkou uronilo už nejedno krásné oko hořkou slzu. Ne snad, že by Zlatá polévka — z kuřat — byla tak špatná. Pravý opak je pravda. Ale jak by si při ní ženich s nevěstou nepoplakali? Vždyť se tyhle dvě děti jakživy třebas ani neviděly, a teď najednou mají jíst spolu Zlatou polévku z jedné misky! Zkrátka nevěsta že Zlatou polévku jíst nebude a nebude. A proč? Protože prý tu není žádný ‚badchn‘. A v tom měla docela pravdu. Badchn, čili jak vy říkáte komik nebo konferencier, nesmí arci chybět při řádné veselce. Ženicha a nevěstu obveselovati je přece jednou z nejdůležitějších povinností každého zbožného, a tak jako to umí badchn svými ad hoc skládanými žertovnými rýmy, byste věru nikdo nedokázal. Vidí svatý reb Naftúli, v jakých jsou tihle dobří lidé nesnázích, a zželelo se mu jich nemálo. I pozdvihl svůj hlas vesele a zanotoval:
