Znáte zajisté pražskou synagogu Pinchasovu. Dívá se přece tak moudře na sněmovnu, v němém údivu a očekávání. Nuže, reb Pinchas, její zakladatel byl pradědem našeho svatého reb Naftúliho ropšického. Tenhle pražský rabi, Pinchas, byl veliká osobnost. Byl též spřízněn s Šaulem Válem, vnukem učeného italského rabína Meíra z Paduy. (Téhož rabína Meíra z Paduy, jenž je též předkem Karla Marxe.) Také tenhle Šaul Vál byl veliký mudřec. Tak slavný v celém Polsku, že byl — je tomu už dobrých tři sta padesát roků — polskou šlechtou podle návrhu knížete Radziwila, svého přítele, zvolen polským králem. Přijal všechny pocty příslušející polským králům a zapsal své zásady spravedlnosti a lidskosti do dvorní kroniky. Ráno se vlády zřekl. Panoval jen jednu noc. Reb Pinchas, pražský předek svatého reb Naftúliho ropšického, je pohřben v Krakově. Byla v něm vtělena duše rabího Pinchasa ben Jaíra, jenž byl pochován půl druhého tisíce let předtím v Palestině. V překrásném údolí pod strání, na níž stojí, jako přilepené, idylické městečko Safed. A naproti, na druhé straně údolíčka, sní veleba hory Asamónu svůj odvěký sen. Nedostává se mi slov, abych vám vylíčil, jak je ten její sen smutný a jakým žalem se naplnilo srdce mé, když jsem ji po prvé spatřil na své pouti do Svaté země. Je zajisté jen proto ta hora Asamónská takhle smutná, protože už tolik staletí pohlíží na hrob světce tak nesmírného, jakým byl rabí Pinchas ben Jaír. Rabí Pinchas ben Jaír byl totiž veliký divotvůrce. Talmud o něm povídá podivuhodné věci. A vypravuje nám také o zázračné moudrosti jeho osla. Říká:
»Jestliže andělé byli předkové naši, jsme my už pouze lidmi. Jestliže však byli lidmi oni, jsme my už jen osly. V tom případě se však nevyrovnáme ani zdaleka oslovi rabího Pinchasa ben Jaíra.«
