Šla žena, zatopila, vodu postavila, všechno připravila, ale zázrak se neděl. Nikdo nepřicházel, nikdo nic nepřinesl.
Vidí žena, jak oheň v peci pomalu hasne a jak voda chladne.
I usedla na lavici, tvář položila do dlaní a plakala. Najednou slyší, jak kdosi otevřel dveře a hned je zase zavřel. Vstane a jde se podívat, kdo to.
V pološeru o cosi zakopla. Shýbne se a vidí pěkný raneček. Nahlédla dovnitř a vykřikla radostí. Všecko, co pro svatý šabes potřebuje, všecko je tady!
To snad poslal Pán Bůh dobrotivého anděla a nadělil jim tohle bohatství.
Vzpomíná žena, jak prorok Eliáš se skrýval před dráby modloslužebnice Izébely a jak Pán se staral o služebníka svého a poslal mu havrany, i krmili jej masem. —
A co dělal v té chvíli svatý reb Írele? — Zapomněl svatý Írelíček na své slavné zásady, nevzpomněl, že nechce nikdy ztráceti před tváří Nejvyššího ani jediného slůvka v hmotný prospěch svých milých chasídků, na všechno to radostí zapomněl, vida jak kdosi neznámý takhle bohatě jeho dům znenadání podaroval. I zvolal svatý reb Írele z hloubi čistého srdce svého:
— »Kéž by to Pán Bůh tomu člověku tisíckrát oplatit ráčil!«…
A tohle právě svatý Majrlíček přemyšlanský čekal. Tohohle chtěl, bystroušek, dosíci, takhle chtěl svatého reb Írela streliského tím překvapením přiměti, aby se zapomněl a od své zásady se aspoň tentokrát uchýlil a za ubožákovo blaho vezdejší se pomodlil, třebas i jen jedním výkřikem. Pro tohle tedy svatý Majrlíček onoho chúsida k tomu všemu navedl a ten celý plán pěkně ukutil, jak povědomo. A tak tedy svatý Majrlíček na toho svatého Írelíčka tenkrát přece jen vyzrál!
