— »A kde jsi bral až dosud na živobytí?« tázal se jej reb Majrl.
— »Mlynář, hokyně i řezník mi dávali na dluh.«
— »A myslíš, že by ti počkali, kdybys u nich vzal na dluh ještě jednou?«
— »Doufám, že by mi ještě na jeden šabes počkali, ačkoli jsem jim dlužen už za několik týdnů.«
— »Tak poslyš, co ti řeknu. Já ti pomoci nemohu, protože nejsi mým chúsidem, nýbrž Streliského. Ale poradím ti.
Jdi a vezmi si zase na dluh všechno, co pro tenhle šabes potřebuješ. Polovinu si nechej, ostatek svaž do uzlíčku a dovez do Strelisky. Bude arci celý týden pršet a na silnici bude mnoho bláta. Ale ve čtvrtek umrzne a v noci napadne sněhu, takže budeš moci zapřáhnout a jet pěkně po saních. Až tam přijedeš, pootevřeš dveře reb Írelovy jizby, vhodíš uzlík do světnice, rychle zavřeš, sedneš do saní a zase honem odjedeš. Dej pozor, aby tě nikdo neviděl, a nikomu o tom všem nic neříkej. O ostatek se nestarej. Bude ti pomoženo navždy.«
Chúsid šel a zařídil vše, jak mu Majrl nakázal. Všechno pěkně šlo. Obchodníci mu počkali a skutečně také celý týden pršelo až do čtvrtka, kdy umrzlo, jak to reb Majrl předpověděl.
V onom týdnu bylo v Strelisce velmi zle. Ani jediný chúsid se v tom týdnu neukázal. Kdo by se také byl v tom blátě brodil? Zkrátka nikdo nepřišel, nikdo nic nepřinesl. Konečně, nebylo by to ani vadilo. Ve všední dny byli ve Strelisce na půst zvyklí.
Ale blížil se svatý šabes. Paní Fráde, manželka reb Íreleova, nevěděla si rady.
Ve čtvrtek večer nebylo ještě kde nic tu nic.
— »Jdi,« nařídil reb frele zoufalé manželce, »zatop v peci a dej ohřát vodu na zadělávání!«
Tak veliká byla jeho víra ve Všemohoucího. Byl přesvědčen, že mu Hospodin pomůže v poslední chvíli.
