K slovu je však nepřipustil. Neustále jim něco povídal a za hovoru je doprovodil až před dům. Teprve když je pěkně usadil v povoze, řekl:
»Dnes v noci byl u mne reb Árn Lejb — zesnulý otec Majrla přemyšlanského — a řekl mi: »Zanechal jsem po sobě na světě malý plamének, ‚glovnele‘« — tak to řekl. — »A ten chtějí teď uhasit?! To ti povídám, ruce pryč, ani se ho nedotkni!«
Jen to reb Naftúli dořekl, a už se na silnici pozdvihl obrovský sloup prachu, a než se překvapení streliští vzpamatovali, dojel k nim povoz a v povoze nikdo jiný než Majrl. Jel stoje, oprati v ruce, jako starořecký válečník, a jeho mohutné pejzy vlály ve větru jako bitevní korouhve. Křičel:
— »Můj otec řekl »glovnele«, malý plamének, ale já vám říkám »a fáer flam«, velký planoucí oheň po sobě zanechal!«
To vykřikl a už zase uháněl.
Svatý reb Írele ze Strelisky se ještě nějaký čas na Majrla hněval. Na konec však byl přece jen nucen všechno mu prominout.
Reb Írele měl totiž jednoho chúsida, jemuž bylo souseno žít v ještě větší bídě než ostatní streliští. Ničím se nechtěl dát reb Írele pohnout, aby se za toho nešťastníka pomodlil a tak jeho bídu zmírnil svou přímluvou u Pána Boha. — Víte, že reb Írele ze Strelisky se modlil toliko za duchovní blaho svých milovaných chasídů a nikoliv též za jejich zdar hmotný! A od téhle zásady nechtěl se reb Írele odchýlit ani teď.
Chúsidova žena tedy na muže naléhala, aby putoval do Přemyšlan k reb Majrlovi a aby ho poprosil o přímluvu u Pána Boha, když toho nebylo lze dosíci u reb Írele streliského.
Chúsid se dlouho vzpíral, ale bída doléhala stále víc a řeči ženiny byly čím dál pádnější.
Na konec se tedy odhodlal.
