narodil, stal se milý lech opravdovým chůúsidem Majrlovým. Své víry se ovšem nezřekl. Ale všechen volný čas trávil v blízkosti Majrlově a po celý život neustále rozdával chudým boty. Nejen v Přemyšlanech, nýbrž po celém chasídském světě kdekdo jej znal.
Majrl byl veliký světec, ale měl svou slabůstku. Nebyl náležitě diskretní. Pravé enfant terrible byl tenhle Majrl. Čeho se v nebi doslechl, všechno ihned lidem vyžvatlal. To velmi hnětlo ostatní světce.
Nejvíce se na něho pro tohle horšil reb Írele, svatý Serafín ze Strelisky nazývaný. Tak se rozhněval, že se odhodlal odejmout Majrlovi všechny magické schopnosti. K tomu však potřeboval souhlas svatého reb Naftúliho z Ropšice. I vypravil do Ropšice zvláštní poselstvo, složené ze dvou osvědčených chasídských diplomatů.
Výprava přišla do Ropšice ve čtvrtek a dostalo se jí okázalého přijetí. Reb Naftúli uvítal vyslance reb Írelovy opravdu velmi vřele. Srdečně a dlouho s nimi porozprávěl a pozval je, aby byli jeho hosty o svatém šabesu. Proč je reb Írele ze Strelisky do Ropšice vlastně posílá, na to se jich reb Naftůúli netázal.
— To se rozumí, že dobře věděl, proč přišli. Před zrakem světce, darem ducha svatého tak požehnaného, jako byl reb Naftůúli, nedá se nic utajit. —
V pátek byl reb Naftúli tak velice zaměstnán přípravami šabesu, že nebylo možno s ničím jej obtěžovat. Rušit mír šabesu se poslové také neodvážili.
V neděli požádali o slyšení. A tu jim reb Naftúli vyprávěl takové zajímavé věci, že milí diplomaté za chvilku zapomněli na vlastní účel své návštěvy.
Po tomhle slyšení zbývala jim už jen jedna naděje. Že budou smět své poselství přednést reb Naftúlimu při loučení.
Při loučení byl reb Naftúli roztomilost sama.
