při nápoji jiném se šabes žehnati nemá. Také v Přemyšlanech se tomu tenkrát divili. Ale Majrlíček nedbal a provedl svou. Naplnil zlatý pohár medovinou a dal si jej vložit na svou svatou dlaň. Rozevřel pěkně okolo poháru všech pět prstů, »tak jako je pět zelených lístků kolem květu růže«, a teprve, když své žehnání dokončil a pohár medoviny vypil, vysvětlil přemyšlanským své počínání.
»Medovina se řekne hebrejsky »devaš«, což se píše DBŠ, neboť v hebrejštině píšeme zpravidla toliko souhlásky bez samohlásek, a pro souhlásky »b« a »v« je v hebrejském písmu toliko jedno, společné písmeno. Nuže D. B. Š. to jest medovina, řekl Majrlíček, jsou také počáteční písmena slov »Dej Bůh Štěstí!« — Chasídové byli s výkladem spokojeni. Buďme tedy také spokojeni a všem nám Dej Bůh Štěstí! Daj Boże Szczęście! — Tak to říkají Poláci, bratři naši.
Mezi chasídy Majrlovými byl také jeden — »lech«. To jest vážená osobnost křesťanského původu. (Slovem »gój« myslíme spíš sedláka.) Na tom, že křesťan je chúsidem, není nic divného. Též jiní cadýkové měli mnoho opravdových ctitelů mezi křesťany, lidem i šlechtou. Ale tak vřelého ctitele, jakým byl tenhle »lech« Majrlův žádný neměl.
Stal se jím hned při prvním setkání.
Byl to polský velkoobchodník s obuví, jenž zprvu přišel k Majrlovi jen s malou, docela všední prosbičkou: aby prý mu Majrl vyprosil u Pána Boha syna. Byl již stár a dědice dosud neměl.
— »Tvá prosba bude vyslyšena,« povídá Majrl, »neboť Pán Bůh přijímá modlitby všech úst, tedy i modlitby vás, křesťanů. Však jej přece každodenně za to velebíme. Musíš však rozdat čtyřicet párů bot chudým!« —
Muž tak učinil.
A když se mu potom ještě v témž roce přislíbený syn
