Vždyť člověk vlastně žádné »já« nemá. Je ničím, docela ničím, neboli jak vykládá kabalistická kniha »Tikunim«, hebrejské slovo »ajin«, t. j. NIC, a slovo »anij«, JÁ, se skládají z týchž hlásek, jenže jinak seskupených. Také jiní světci nevyslovovali slůvka »já«. Na místo toho říkali na př. »my«. Ne že by byli chtěli používat ještě pyšnějšího plurálu majestatiku, to ne. Ale proto, poněvadž lidská osobnost není nic jednotného, nýbrž je složeninou mnoha oddělitelných duší, a o nějaké ‚individualitě‘ nemůže být řeči. Také nejsme nijak přesně ohraničeni a celý Boží svět je jedna hromada, jedno těleso.
Chcete-li se tudíž o někom, koho ještě neznáte, přesvědčit, zda je světec, zeptejte se ho: »Račte být pan X., račte být paní Y.?« A řekne-li: »Ano, to jsem já,« buďte ujištěni, že to není světec.
Nejraději se Majrl modlíval za veliké hříšníky, aby jim Pán Bůh odpustil. A opravdu jim Bůh na jeho přímluvu také vždycky hned odpustil. Ale jednou — to se ovšem stalo jenom jednou, jedinkrát — když se Majrl přimlouval za jednoho zvlášť zatvrzelého a hanebného hříšníka a Pán Bůh v tomto případě odpustit nechtěl a nechtěl, tu si Majrl, nastojte, před Pánem Bohem — dupl. A hned bylo odpuštěno.
Jste-li tatínky nebo maminkami, pochopíte to. Vzpomeňte si, jak jste byli blaženi, když si vaše klouče po prvé před vámi duplo. Ovšem jen po prvé, a musilo to být naposled. A právě takovou radost měl tehdy ze svého Majrlíčka Otec náš, jenž je na nebesích. Jenže Majrlíček tehda už nebyl maličký. Byl již velký, velmi velký.
Jednou v pátek večer si Majrlíček umínil, že tentokrát bude žehnati šabes při poháru — medoviny. Jistě že se tomu divíte. Vždyť přece stojí v »Šulchan áruchu« výslovně psáno, že to musí být víno a že
