spása vzejde cestou přirozenou.« — Příčina jeho obavy je tato: Přijde-li spása cestou nadpřirozenou, asi tak zázračně, jako byl východ z Egypta, nebude potom na světě pochybovačů a nevěřících. Všichni uvěří v Boha a jeho všemohoucnost. Přijde-li však spása cestou byť i jen zdánlivě přirozenou, budou na světě pochybovači i nadále. O tuto obavu se ostatně sdílel s reb Šúlemem také svatý reb Jisrúl z Riženu. Předtucha obou světců se patrně splnila a jako vždy vyslyšel Bůh i zde jejich modlitby. Že spása vzejde cestou přirozenou se tedy už bát nemusíme. Však dnes už také tuze dobře víme, že ze všech těch lid. ských vynálezů spása světu nekyne.
V stáří svatý reb Šúlem oslepl. Byla to zvláštní milost Boží, že se ten svatý muž nemusil od té doby už dívat, jak stále přibývá zkaženosti tohoto světa. Nic divného, že se dožil vysokého věku — nemnoho mu chybělo do sta let — ale že přece jen musil předčasně odejít s našeho světa v úplné svěžesti, to nebylo jen tak.
Blížil se svátek Nového roku, kdy Bůh soudí všechny své tvory, a kdy proto každá obec vyhledává podle moudré rady »Šulchan áruchu« oblíbeného a dokonalého muže, aby předříkával modlitby před oltářem obce věřících. Obce, v nichž takového člověka není, povolávají ho odjinud, namnoze z daleka. Také v nebi se všichni svatí a andělé, tehdy roku 5615 po stvoření světa, marně rozhlíželi, koho by si ze svého středu vybrali za přímluvčího u Pána Boha. Žádný anděl však nebyl tak milován a tak dokonalý a zbožný, jako náš svatý reb Šúlem v Belzu. Povolali si jej tedy andělé Páně, aby byl jejich svátečním kantorem. Dne 27. podzimního měsíce elúlu, tedy přesně tři dny před svátkem Nového roku, opustil náš svět navždy.
Od svých chasídů se však reb Šúlem neodloučil ani po
