se rozbila a vodka se vylila. Svatý Lublínský nalil třetí, postavil ji před Šúlema a povídá: »Teď rychle pij! Či snad chceš, aby se mi všechny sklenice rozbily?« »Děkuji,« řekl Šúlem. »Opojných nápojů nepiji.« Od té doby už svatý Lublínský nikdy Šúlema k pití nenutil.
Od lublínského Jasnovidce se naučil Šúlem mnohým věcem. Víte na příklad, co je to kvitl. Že když přijde některý chúsid k svému světci, aby se za něj přimluvil u Nejvyššího, napíše na kousek papíru jméno své i matčino a místo svého pobytu. Ten papírek světci předkládá. Světec pak už sám nejlépe ví, co má tomu člověku od Pána Boha vyprosit. Takový papírek nazýváme tedy po židovsku »kvitl«, v množném čísle »kvitlach«. Nuže, správně čísti »kvitlach« se reb Šúlem vyučil u lublínského Jasnovidce. Sám o tom vyprávěl: »Naučil mě vyčíst z kvitlu každého člověka, kde je kořání jeho duše: v Adamovi, či v Kainovi neb v Abelovi. Kolik převtělení již jeho duše prožila, čím se ten člověk v tom či onom vtělení provinil, co pokazil, jaká neřest se v něm zahnízdila i která zásluha se k němu připojila. Také mě naučil poznávat, za jaké konstelace hvězd je dobře za toho či onoho se modliti a za jaké nikoliv. A jeho svatým zvykem bylo, byl-li mu předložen kvitl člověka dobrého, dívat se do něho velmi dlouho; kvitl člověka nedobrého však rychle odkládal. Nechtěl se dívat na lidskou hanbu.«
Odpůrci chasídů belzských byli chasídi z Kotsku. K chvále belských budiž zde konstatováno, že v boji zachovávali akademickou slušnost, což nelze tvrdit vždycky o kotských.
— — Krátce před odchodem rabiho Šúlema donesla se mu zpráva o velikém vynálezu: o vozech, které jezdí bez koní. Byla to první železnice. Reb Šúlem se zamyslil. »Bojím se,« pravil, »tuze se bojím, že
