boli lublínského Jasnovidce, přibyl jednou do Lublína nějaký světec a tázal se svatého Lublínského:
»Je pravda, že mezi vašimi žáky je jeden, který je tak pokorný, jako byl náš učitel Mojžíš, o němž je psáno, že byl nejpokornějším člověkem na světě?«
»Je tomu tak,« odpověděl Lublínský. Zavolal Šúlema a otázal se ho před hostem: »Šulémku, jsi tak pokorný, jako byl náš učitel Mojžíš?« — »Ano!« přisvědčil Šúlem prostě.
Původ také nevadil reb Šúlemovi, aby si mimo lublínského Jasnovidce nezvolil za učitele svatého reb Írele ze Strelisky, ačkoli to byl syn obyčejného kočího a služky.
Ano, velká byla skromnost a pokora svatého reb Šúlema, jak tomu má být u každého opravdového světce. Byl prost jakékoli ješitnosti a pýchy. Co vám teď povím, je jen zdánlivě v rozporu s touto jeho ctností. Kdosi se ho tázal, je-li pravda, co chasídové říkají, že totiž máme vypravovati večer po uplynulém šabesu každý týden příběhy o svatém Baal-Šemovi. Má to prý v zápětí veliký zdar v obchodech vypravěče i naslouchajících v tom celém týdnu. »To je pravda,« řekl svatý reb Šúlem. »Ale nejen že je to dobré pro zdar hmotný, ale i pro bohabojnost, a nejen v sobotu večer, nýbrž i každý jiný den a kdykoliv, a nejen vypravují-li o Baal-Šemovi, nýbrž i o kterémkoliv světci — a třebas i o mně...«
Reb Šúlem byl, na rozdíl od ostatních chasídů, tak trochu abstinentem. Jednou jej svatý Lublínský chtěl uctít sklenkou vodky. Reb Šulém byl v rozpacích. Uraziti učitele nechtěl, ale proti svým zásadám se také nechtěl prohřešit. Nechal tedy sklenku stát tak dlouho až se řízením Božím rozbila a vodka se vylila. Lublínský naplnil ihned sklenku jinou a postavil ji před Šúlema. Ale také druhá sklenka
