jednou pro jeden příkaz, jaká odplata očekává ty, kdož celý život svůj zasvětí konání dobrých skutků, jak nám Bůh a svatí učenci kázali!« —
Napověděl jsem už, že reb Šúlem z Belzu nikdy nezpyšněl svou učeností. Vděčil za ni, jak prohlásil, své věrné Malkele. Ale také vědomím, že mezi jeho předky bylo tolik věhlasných mužů, se nedal strhnout k pýše. Naopak: Právě toto vědomí bylo mu zdrojem pokory a skromnosti.
Jedenkrát jej na příklad navštívil jakýsi učenec, který byl sice též dokonalým, cadýkem, jenže jeho rodiče a všichni předkové byli lidé prostí. Tenhle selfmademan si namlouval, že ho reb Šúlem přehlíží, a přičítal to svému sprostnému původu. Ve skutečnosti to bylo ovšem jen klamné zdání. Dobrotivý reb Šúlem nepřehlížel přece nikoho. Což teprve muže, který se sám dopracoval takových ctností, jako právě tenhle cadýk! On se však přece v srdci stále rmoutil. Reb Šúlem vycítil vnuknutím svatého ducha myšlenky hostovy a povídá: »Naši učenci blahé paměti nám v Talmudu říkají, že jsme povinni takto k sobě povždy promlouvati: »Kdy dospějí mé činy velikosti činů mých předků?« Z toho je patrno, že ten, jehož předkové nebyli muži svatými nebo učenými, je šťastnější než ten, kdo takové předky má. Nemusí se nikdy před svými předky styděti. Hůře je však se mnou,« pokračoval reb Šúlem. »Já takové předky mám, a tak se musím stále před nimi hanbiti, neboť vím, že jsem ještě ani zdaleka jejich dokonalosti nedosáhl.«
Praví-li svatý reb Nachmen z Braslevi, že opravdové pokory dosáhl jen ten, kdo může o sobě s čistým svědomím říci, že je pokorný, tož platí tento výrok o našem svatém reb Šúlemovi plnou měrou. Když totiž byl ještě prostým chúsidem reb Jákeva Jiccheka ne-
