učila: příkaz omývání rukou před jídlem. Na tomto příkazu lpěl ku podivu tvrdošíjně.
Jednou byl ten člověk na daleké cestě. Měl už veliký hlad a chleba dost. Ale neměl vody, aby si mohl ruce opláchnout. Věděl sice, že v nedalekém lese je studánka, věděl však též, že onen les je sídlem lupičů, kteří bez milosti každého zabijí, kdo jim přijde do rány. Jel tedy ten náš milý hříšník raději hladov dál. Ale hlad na něj doléhal stále krutěji a krutěji.
— Což jestli hladem zemru? myslil si hříšník. Jak je to pošetilé, že ani dnes nechci jíst nemytýma rukama! Vždyť je to jen malý, nedůležitý příkaz rabínů, a já mám na svědomí hříchy mnohem, mnohem těžší. Ostatně Zákon přece dovoluje pojídati vše, můžeme-li tím život zachrániti.
I vyňal milý hříšník z rance krajíc chleba a užuž se chtěl do něho zakousnout, ale ruka mu klesla.
Ne, ne, řekl si. Je to jediný příkaz, proti němuž jsem se nikdy neprohřešil. Neporuším jej ani teď, děj se co děj! Raději se odvážím do lesa. Zabijí-li mě — zabijí. Ale chléb nemytýma rukama jíst nebudu!
A nejedl. Vydal se do lesa pro vodu a byl zabit.
Jeho hříšná duše stanula před soudem Nebes.
V hodině, kdy člověk odchází na věčnost, jdou před ním všechny jeho činy. Říkají mu: To a to jsi učinil v ten a ten den, na tom a tom místě. A on odpovídá: Ano. A říkají mu: Podepiš! — A podepíše. Tak stojí ve svatém Talmudu.
I s oním hříšníkem šly všechny jeho činy. Byly to hrozné hříchy. Bez počtu jich bylo. Ale za to, že po celý život dbal příkazu omývání rukou, tak, že pro něj i život obětoval, vše mu bylo prominuto. Brána Milosti byla mu otevřena a byl pojat mezi spravedlivé.«
— »A jestli i tak zatvrzelý hříšník byl do ráje vpuštěn,« končil svatý reb Šúlem své vypravování, »jestliže i on byl do ráje vpuštěn jen proto, že se obětoval
