Řemínky smí ovšem mít jen člověk, který je dokonale čist na těle i duši. Vždyť v každé té černé krychličce je pergamen, na němž je svaté písmo, a v tom písmu je nejsvětější jméno Boží dvacet a jedenkrát opakováno! Obsah toho písma musíme mít, když máme na sobě řemínky, neustále celý na mysli. Snadné to není. Stojí tam v těch krychličkách uvnitř psáno, jak Bůh všemi světy proniká svou svatou mocí, jak své věrné vykupuje ze jha zla a jak všude a povždy zůstává neporušen ve své svaté jedinosti. Stojí tam také, že jej máme milovat celičkým srdcem, celou duší a za všech okolností a že máme jeho svaté příkazy věrně plniti. A je tam též řeč o odplatě a trestu. Máme tedy nač mysliti, když jsou řemínky na našem těle! Kdo by to vše po tu celou dobu na mysli neměl, tomu nejsou řemínky nic platné: »Jako kdyby si přivázal na hlavu a paži kameny!« A při tom všem jsme ovšem také povinni myslit na slova modlitby. Vždyť máme na sobě řemínky jen při bohoslužbě. A jak usilovně musíme na modlitbu myslit! Než vy přečtete tuhle jednu stránku, přečteme jich my v modlitební knize deset. Přečteme jsem řekl? Ne! — Přelétneme. Každou hlásku řádně vyslovíme, a přece létneme jako blesk od písmenka k písmenku, od světa k světu. Do každého toho drahého písmenka skočí ta naše dušička jako do lázně. Ponoří se do ní s celou svou láskou a s celou svou bázní — to jsou její křidélka —, se všemi svými silami a city — to jsou její nožičky — a už zase vyskočí z písmenka ven jako ta bleška a skočí do písmenka následujícího. (Že poctivá bleška nemá křidélek? — To neznáte těch chasídských blešek, potvůrek.) A když všemi těmi písmenky, všemi těmi tisíci světy milá dušička prolétne, je očištěna a bude spasena. Tak sloužíme Pánu Bohu my chasídové po všechny dny života svého. A při tom myslíme nejen na prostý smysl slov a vět! Vzpomínáme si také, co o tom či onom místu říká
