v zimě v létě s částečně obnaženou hrudí. Abychom si pamatovali, že ‚srdce má být vždy otevřeno‘.
Také dbáme, aby při odkládání modlitebního řemínku, určeného pro paži, nebyl zakryt uzel řemínku. Uzel modlitebního řemínku nepřipomíná lež. Naopak. Připomíná Pravdu. Připomíná nám svým tvarem první písmenko hebrejského jména Božího. Tohle písmenko se jmenuje »jíd« a vypadá takhle: י Tedy navlas jako ten uzlíček. Žid se však řekne v naší židovské řeči také tak. Docela stejně jako první písmenko jména Božího: Jíd. Proto nesmíme uzlíčku na modlitebním řemínku zakrývati. Neboť Žid, Jíd, ‚má být otevřený a má jednat vždy nepokrytě‘.
Sedmkrát je ovinut řemínek kolem paže. My, chasídové, vineme jej směrem od sebe, od svého těla. Naši odpůrci ovinují si jej k sobě, směrem k tělu. To protože jsou sobci a myslí jen na sebe, kdežto my máme na mysli především své bližní a jejich blaho. Proto si ovinujeme i ten řemínek směrem od sebe, směrem k svému sousedu.
Modlitební řemínky jsou nesmírně svatý příkaz Boží. Kdybychom na jednu misku vah položili všechny ostatní příkazy a zákony a na druhou modlitební řemínky — vyvážily by milé řemínky všechna ostatní přikázání Boží. Těmihle černými řemínky připevňujeme si totiž na paži a na hlavu čtyři odstavečky Písma svatého, zašité do černých kožených krychliček. Jejich krásně napsaná hebrejská písmena vyzařují neviditelné paprsky, které nám vnikají přímo do do mozku a srdce. Přibližují nás Bohu a ruší škodlivé vnější vlivy. Kdo si jich neovinuje, propadá těžké klatbě svatých rabínů. Také Pán Bůh má své modlitební řemínky.[1]
- ↑ Zajímáte-li se o bližší, přečtěte si, co jsem o modlitebních řemíncích napsal do Freudova mezinárodního časopisu psychoanalytického, jménem Imago, ročník 1930, svazek XVI., str. 435–485.
