čák. To je naše nejvyšší zásada. Jak ji uskutečňujeme, ukáži vám hned na příkladě Mordche Pelce.
Hluboká byla víra belzských chasídů v magickou moc svatého reb Šúlema; nekonečná jako oceán. Jedenkrát zavítal do Belzu cizí cadýk. I pozval ho svatý reb Šúlem, aby si s ním vyjel na procházku za město. Nikdo jich nesměl na této vyjížďce doprovázet. Přísně si to zakázali. Proč? — Inu, aby si mohli v té Boží samotě nerušeně porozprávět o tajemstvích kabaly. Vždyť také svatý Baal-Šem kdysi takhle se svými věrnými vyjíždíval, ba i sám svatý ARÍ.
Jenže na Mordche Pelce takovéhle zákazy neplatily. On, Mordche Pelc, nebyl by se vzdálil od svého mistra za nic na světě ani na okamžik. Neustále mu byl v patách. A teď, když nemohl jeti se světci s jejich vědomím, neváhal použít lsti. Vlezl si kradí do vozu a ukryl se tam ve slámě. Tak daleko sahala za oněch časů oddanost chasídů! Překonávala konvence i výslovné příkazy.
Hezkou chvíli se tak Mordche Pelc v té slámě vezl jako pán, nikým nepostřehnut, až se mu na konec přihodila nemilá věc. Jestli jste se někdy také takhle do slámy zahrabali, pochopíte vše a nebudete se na milého Mordche Pelce horšiti. Něco začalo totiž najednou Mordche Pelce šimrat v nose, a ačkoliv zápasil jako lev, nevydržel a nakonec si přece jen z plných plic musil odkýchnout: »Hep-čí!« Sláma se rozlétla na všechny strany.
— »Kliď se!« Rozkřikl se cizí světec na milého Mordche Pelce. »Nebo uvidíš, že uvrhnu tvou duši do nejhlubších Pekel.« —
Mordche Pelc se však nedal. Povídá:
— »Co na tom, že mě tam vy uvrhnete! Však on mě odtamtud náš svatý reb Šúlem zase hned vytáhne.« —
