I viděl Bůh, že je to dobré a ještě jednou… i viděl Bůh, že je to dobré. Tak tedy opravdu slíbil Bůh praotci Jakubovi, jemuž náleží úterý, že mu bude prokazovati dobro a zas jen dobro, již při stvoření světa. Má tudíž Jakub pravdu, když se modlí: Tys mi pravil: Dobré, dobré budu ti činiti. — Připomíná tím vlastní slova Stvořitelova.« —
Nejen žáky takhle učené miloval svatý reb Šúlem. Všechny chasídy miloval. Na žádného nedopustil. Kdysi mu na příklad někdo žaloval na jednoho chúsida, že prý je to veliký žrout. Sní prý na posezení celou husu.
— »Nevadí,« bránil svatý reb Šúlem milého chúsida, »to je také jeho veškerá vášeň.« — A opravdu, blahoslaven, kdo neznáš vášní horších!
Řádný člověk arci nemá být žroutem. Však vy nám také začasté vytýkáte, že my, chasídové, nejsme vůbec řádní lidé. Jak to, že ne? — Inu, řádný člověk, na příklad, co slíbí, to také splní. Dané slovo je mu svaté. Ale chasídové? — Ti si přece z porušení slibu pranic nedělají. Ano, vy, lidé řádní, když slíbíte něco třebas i samému Satanáši, přece nemeškáte a svůj slib dozajista splníte. O tom nepochybuji. A také u nás nejeden hedvábný mladý muž si dá tu a tam říci a slíbí Pokušiteli, že takový nebo makový hříšek udělá. Hned si to však opět rozmyslí, nehřeší, a přece si z porušení slova, jež Pokušitelovi dal, nic nedělá. A tak tedy nejsme my, chasídové, opravdu řádní lidé. Rádi uznáváme.
Zato však máme jinou velikou ctnost, kterou se zase nemůžete honosit vy. Jsme totiž jak se patří paličatí. Zejména když nám jde o vykonání nějakého dobrého skutku a vůbec ve věcech Víry. To se nedáme nikým odradit, ničím zviklat. Ano, paličatost, ‚akšúnes‘, to je ta naše nejkrásnější belzská ctnost. Každý chúsid má být především akšn, to jest pali-
