no: ‚Světlo mých nohou je příkaz tvůj.‘ A co jiného by to znamenalo, ne-li, že světlo, které rozsvěcujeme k učení svatému Zákonu, působí dobře na nohy?«
Takových »omylů« ve výkladě slova Božího je ovšem schopno jen srdce nejprostší a nejčistší, srdce svaté Malkele.
»Bůh dává rozkazy a světec je — ruší«, praví Talmud. A protože také božská Malkele byla světicí, měla také ona slovo, když Pán Bůh dával nějaký rozkaz. Svědčí o tom tato událost:
Jeden chúsid putoval z nějakého vzdáleného haličského města do Belzu k reb Šúlemovi. Na cestě byl nucen prodleti jeden šabes v Přemyšlanech. Byl by ovšem považoval za trestuhodnou nezdvořilost, kdyby při té příležitosti nebyl navštívil tamního slovutného světce, svatého reb Majrla. »Ty jistě nemáš namířeno ke mně,« řekl mu reb Majrl přemyšlanský, jakmile spatřil až dosud neznámou tvář chúsidovu. »Ty jsi zajisté na cestě do Belzu. Vyřiď tedy, až tam přijdeš, že Majrlíček jí rád kapouny.«
Svatý reb Majrl mluvil o sobě vždycky ve třetí osobě a vystříhal se — jak ostatně činí i mnoho jiných světců — vysloviti pyšné slůvko »já«.
Onen chúsid nechápal dosah slov reb Majrla. Pospíšil si však, aby vzkaz vyřídil.
»Tak dobře,« řekla Malkele, když vzkaz uslyšela. »Dáme to tedy na ptactvo nečisté« (t. j. takové, jehož masa nesmíme požívati)!
Také smysl slov svaté Malkele nebyl milému chúsidovi jasný. Teprve později vše pochopil. Brzy nato počaly totiž hynout v celém okolí vrány a sovy, jako by je střílel neviditelný střelec.
Věc se tedy měla takto: V nebi dali rozkaz, aby v onom roce vypukly mezi drůbeží zlé nemoci, které ji měly vyhubit. Malkele však usoudila, že postačí, vyhynou-li jenom kapouni, protože je beztak málo-
