byl svatý rebe reb Šimen z Jaroslavi, mohl jejich vroucnost vycítit.
Když totiž byla svatba dokonána, navštívil Belz kolega reb Šúlemův, slavný slepý světec, svatý rebe reb Šimen z Jaroslavi. Víte, to je ten, co napsal knihu »Nahalat Šimón« (Dědictví Šimonovo). Svatý rebe reb Šimen vstoupil do nové synagogy, plížil se podél stěn a líbal každičký kámen, každou cihlu. Ale na jednom místě odtrhl od zdiva své svaté rty a počal znovu líbat teprve, když popošel několik kroků dále.
— »Odpusťte, mistře,« omlouval se skromně svatý reb Šúlem, který nebyl podivným počínáním slepého světce nikterak překvapen. A ukázav rukou na onu část zdi, kterou světec nelíbal, doložil: »Když byl stavěn tenhle kousek zdi, nebyl jsem náhodou při stavbě přítomen.«
Chasídové, kteří modlitebnu stavěli, kladli ovšem kámen ke kameni se stejnou zbožností, s jakou se modlívali. Svou duši však ti dobří zedníci do stavby nevdechli, své srdce do chladných kamenů nevložili. To dovedl jen jejich svatý reb Šúlem. A že se tak jednou nestalo, to vycítil právě zase jen svatý rebe reb Šimen jaroslavský.
Byl-li učený reb Šúlem divotvorcem, byla jím jeho zbožná Malkele neméně. Jednou přijel do Belzu muž, který měl velmi neduživé nohy. Rady lékařů mu nepomáhaly. Přišel tedy, aby mu světec vyprosil uzdravení od Nejvyššího.
— »To nemusíš ani k rabimu,« řekla Malkele. »Jdi do učebny a zapal tam svíčku!« Nemocný se tam dobelhal a učinil, jak mu Malkele poradila. A ku podivu! Uzdravil se v tom okamžení. Když o tom uslyšel reb Šúlem, otázal se Malkele: »Kdo ti prozradil tajemství, jímž bylo možno onoho člověka uzdravit?« — »To přece není tajemství,« řekla Malkele: »Každý to může vyčíst z Žalmů Davidových, kde je psá-
