nejme na něho, muže zázračného, opěvujme ho a přinese nám požehnání.
Žil v Gileadu Eliáš, / šťasten, kdo aspoň v snách zřel jeho tvář, / šťasten, kdo mu jednou pozdravení dal, / šťasten ten, komu je opětoval. / Opásán koží je kol boků, / havrani krmili jej masem na útěku. / Na koních ohnivých on k nebi se povznesl, / co smrt je nepoznal, v hrob neklesl. / On srdce synů vrací otcovské víře, / Pán vysílá ho k nám vždy když je nejhůře, / a když je největší tíseň. / Však znáte, bratři, tu starou píseň.
Své Malkele svatý reb Šúlem nikdy nezapomněl, co pro něho vykonala.
Když byl již po celém světě proslaven svatostí i zázraky a když sta a sta zbožných putovalo z daleka široka do Belzu k jeho stolu, aby poslušně plnili každé jeho slovo, každičký pokyn, prohlásil:
— Nebýti Malkele (česky: královničky), nebyl by Šúlem králem! —
Ale když se pak jednou jakýsi zvědavec tázal svatého reb Šúlema, zdali je pravda, že probděl tisíc nocí, otevřel na něj reb Šúlem udiveně své svaté oči a opakoval:
»Tisíc nocí?«…
Hle, svatý reb Šúlem, tak byl skromný!
Žebřík, po němž Malkele spouštívala manžela, je do dnešního dne vystaven na věčnou památku v belzské modlitebně, kterou dal reb Šúlem vystavěti podle svého vlastního plánu. Je to zázračná modlitebna. Jejími dveřmi vstoupí na svět mesiáš, až vskutku přijde jeho chvíle.
Jaká svatá tajemství svého vzácného srdce vtělil reb Šúlem do zdiva tohoto domu Božího, nemůžeme my, obyčejní smrtelníci, ani tušiti. Jedině světec, jakým
