v Ráji u zlatých stolů, v společnosti nejslavnějších učenců Izraele, a tak že se budou též ony těšiti ze svatozáře velebnosti Boží.
Paní Malkele tohle neuspokojovalo. Chtěla, aby její Šúlemke seděl jednou na trůně z rubínů a perel a s diamantovou korunou nejčistších zásluh mezi světci nejsvětějšími a mezi anděli Páně, vysoko, převysoko, nad manželi všech jejích sousedek — a ona jemu po boku.
Proto, jakmile se večer uložila obec k spánku, spouštěla paní Malkele svého muže po žebříku oknem, aby o tom nikdo závistivý nezvěděl. Před domem už čekal na Šúlema jeho nový společník. Neboť jako předtím v obchodu, měl nyní společníka v studiu. S ním tajně odcházel do liduprázdného bes hamidrešu, chci říci do učebny, a tam oba mladí muži celou noc probděli badáním v slově Božím a v jeho vznešených tajemstvích. Tak bylo noc co noc, takže — vyjma snad noc šabesu — oka nezamhouřili. Devět set devadesát a devět nocí takhle probděli.
Když nadešla noc tisící, strhla se strašlivá bouře. Přívaly, krupobití a hrom, a sám ďábel přišel, aby jim dnes přístup do bes hamidrešu zatarasil. Společník se opravdu dal zastrašit a odešel raději domů k své ženě. Svatý reb Šúlem však vytrval. A nebděl zato ani oné památné bouřlivé noci svatý reb Šúlem v belzské učebně sám. Věčně žijící prorok Eliáš a s ním duchové dávno zemřelých světců přišli, aby neohroženého Šúlema zasvětili do nevyzpytatelných tajemství kabaly a aby mu odevzdali klíče nebeských bran.
Tak odměňuje nebe vytrvalost. Jedinká noc víc — a z reb Šúlema byl světec. Jedinká noc míň — a společník zůstal obyčejným člověkem!
Nejen svatý Jasnovidec z Lublína byl tedy učitelem Šúlemovým, nýbrž také sám prorok Eliáš. Vzpomí-
