zdůrazňování světotvorných principií mužství a ženství upomíná na mystiku čínskou (Laotseovu). Myšlenka, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, vede kabalisty k podobným představám o mikrokosmu, jako je nacházíme u Aristotela a Platona nebo na př. u katolického mystika Mikuláše Kusánského. Zdůrazňování stálé radosti jakožto nejdůležitějšího etického principu životního pojí opět chasidismus s mystikou mohamedánských súfíů a důležitou funkcí, kterou mají ta tajemná »jména« Boha a andělů v kabale, blížíme se konečně i ethiopské a snad též starobabylonské magii.
V lidové mystice chasídské setkáváme se s těmito prvky tak jemně rozptýlenými a tak zpracovanými, že na první pohled jejich přítomnost skoro ani nepostřehneme, takže ani nemůžeme o chasidismu říci, že snad je neorganickou ztmeleninou, »žargonem« ideí mystických systémů světových. Chasidismus je snad mořem, do něhož ústí všechny mystické proudy, ale jen kdesi hluboko v podvědomí dějin. Mosty i s časově a místně nejvzdálenějšími mystickými centry by se možná daly rekonstruovat, ale celkový dojem chasidismu je při tom do té míry jednolitý a svérázný, že pochybnosti o své samorostlosti z velké části rozptyluje. Chasídové ovšem poukazují na to — a ne zcela neprávem — že prvky jejich nauky jsou v té nebo oné formě obsaženy již v starověkém Talmudu a částečně i v Písmě svatém. Pro posílení jejich názoru si připomeňme, že ve středověku i někteří bohoslovci křesťanští soudili, že jisté filosofické systémy řecké byly prý vlastně původu židovského. V novější době byl o židovském vlivu na filosofii Platonovu přesvědčen snad jediné Nietzsche. Téměř dokonalými pythagorovci byli v starověku židovští eseové, jak zřejmo ze záznamů Josefa Flavia.
Časově a místně je chasidismus nejbližší pravoslaví.
