Do jisté míry, myslím, že i kulturně. Ale tuto mou domněnku je přece jen nutno brát cum grano salis, i když je v některých drobnostech oprávněna.
Považme třebas, že zbožnění světců již za jejich života nebo pojídání pokrmů jejich ústy posvěcených jsou zjevy, s nimiž se setkáváme nejen v pravoslaví a v chasidismu, nýbrž i třebas až v dalekém Tibetu. Že zcela podobné zvyklosti byly značně rozšířeny už mezi Židy starověkými, je zřejmé z některých míst v Talmudu.
Neomezená Víra, nadsvětská radostnost, pokora, naděje a láska, zejména však prostota duše, jsou základem etiky a mravní síly toho legendárního světa chasídského. Těmito ctnostmi jsou chasídští světci naplněni v míře opravdu nadlidské. Prostota není ovšem primérní vlastnost složité psychy židovské. Chasidismus ji však dovede svou tuhou disciplinou vypěstovati. Odtud ona naivní rafinovanost a ona rafinovaná naivnost, které dodávají chasídské legendě její zvláštní půvab a kouzlo. Neboť chasidismus, ačkoliv si talmudské učenosti velice váží, dbá přísně toho, aby ani studium nebylo na újmu prostoty a čistoty ducha. Z toho důvodu nemilují chasídové přemrštěné mudrlantství obyčejných talmudistů a zapovídají četbu Aristotelem ovlivněných pseudoracionalistických děl středověkých scholastiků židovských. Ani filosofické spisy Majmonidovy netvoří v tom výjimku, ačkoli i někteří chasídští světci je pilně studovali. Projevuje se zde zřejmě vliv pražského Velikého rabiho Leva, jenž nepřál neplodným disputacím učených talmudistů a jenž naprosto zavrhoval filosofické spekulace židovských peripatetiků středověkých. Také v srdečnosti vztahu chasídů k jejich světcům je ostatně patrný vliv pražského divotvůrce.
Přes rozdíly v nazírání na filosofii a na způsob studia Talmudu, jak se jeví mezi židovstvím talmudistickým
