starozákonního a talmudského, vyrostlo v přítmí neznámých okolností kdysi v pradávnu v Palestině, v Egyptě nebo Mezopotamii co nepatrná rostlinka. Přesazena do romantického prostředí katolického a arabského Španělska a později opět do Palestiny, rozvinula se teprve v našich posledních dvou stoletích v úrodné půdě slovanského severovýchodu Evropy, kdesi ve stínu karpatských lesů a v ukrajinských pláních, v onen bohatě rozvětvený, pohádkový strom, jehož květy jsou tak obdivuhodné svou rozmanitostí. Spolehlivých historických dat nelze mnoho uvésti. Hlavní překážkou je tu otázka, kdy a kde byla sepsána nejdůležitější kniha kabalistická »Zóhar«, která se objevuje koncem století XIII. ve Španělsku, jsouc vydávána za starověký spis palestinského původu. Diskuse o této otázce — která má jistou obdobu ve sporu o Rukopisy královédvorský a zelenohorský — není dosud skončena. Jis'haq Luria Aškenazí, v našich povídkách označovaný jako »svatý ARÍ«, veliký hlasatel kabalistických doktrin, narodil se v Jerusalémě roku 1533 a zemřel v Safedu roku 1572. Jeho učení, které zredigoval Hajjim Vital Kalabréze, jeho žák, je pro vznik chasidismu velmi důležité.
S filosofií platonskou a neoplatonskou se chasídská kabala stýká v nesčetných bodech. V jejich »sférách«, v učení o kontrakci Nekonečna před utvořením světů, v symbolickém pojímání všech jevů (také alegorického výkladu Písma) atd. S pythagorovci se kabalisté shodují ve víře v tvůrčí sílu číslic (a písmen) a v nauce o stěhování duší. Je zde nápadná shodnost též s brahmanismem a buddhismem. Jenže na rozdíl od těchto systémů učí luriánská kabala, že duše lidská se může vtěliti nejen do živočichů, nýbrž i do rostlin, vod a nerostů. S indickými Upanišadami má kabala společné třebas učení o světech, které předcházely stvoření světa našeho, kdežto v jejím
