Baal-Šem-Tov, jenž působil v Polsku v polovici století XVIII. (Zemřel okolo r. 1761.) Statisícové obce chasídů žijí podnes téměř v naprosté odloučenosti od okolního světa, věrny svým osobitým tradicím, a možno o nich říci, že jsou státy ve státech východní Evropy. Jejími skutečnými vládci jsou vnuci a pravnuci světců, o nichž budu v této knize povídat.
Vyprávěti příběhy ze života světců je totiž jedním z nejzáslužnějších činů každého chasídského člověka. Vypráví tedy o nich při každé příležitosti. Při jídle, při studiu, za jízdy ve vlaku. Zejména však ve výroční den světcova úmrtí. Nikdy nesmí být opomenuto při každém vyslovení jména některého světce připojiti slovo »svatý«, po případě i rčení: »Nechť nás chrání jeho zásluhy!« Běda posluchači, který se ozve, že ten či onen příběh již slyšel. Každý je povinen příběh trpělivě vyslechnouti, třeba by jej byl slyšel už stokrát. Tím způsobem se ovšem během let vtiskne všecko v pamět. Jména hrdinů, jejich manželek, zúčastněných osob i místo děje.
Vypravěčem může být kdokoliv. Víš-li něco pěkného o některém světci, bude tvoje vyprávění přijato s povděkem a neprodleně odměněno některým z naslouchajících jiným příběhem o témže světci, nebo obdobnou historkou, po případě výrokem světce jiného. Jestliže ses v nějaké podrobnosti zmýlil, budeš posluchači ihned opraven. Vždyť to všecko jistě už dávno znají. A ovšem že lépe znají!…
Vypravěč nemluví toliko slovy. Kde se nedostává slovního bohatství, je přece možno vypomoci si posunky, mimikou obličeje, modulací hlasu. Líčí-li vypravěč něco pochmurného, stlumí hlas, šeptá. Jde-li o něco tajemného, pouze napoví, větu nedokončí, významně zamrká nebo zašilhá. Má-li znázornit nějakou nadpozemskou krásu, činí to takhle: Zamhouří oči a kroutí hlavou na všechny strany v opravdovém vytržení. Tak tomu porozumí naslouchající
