Mně patří celé moře! Ale můj Jossele — tak se totiž jmenoval chúsid, který v těch dobách předříkával modlitby — můj Jossele tak sladce zpívá: Bohu náleží moře, on je udělal; Bohu náleží souš, jeho ruce ji stvořily.«
Jsem od nynějška belzskému světci neskonale zavázán. Vím, že za své zázračné vysvobození z rakouské vojenské služby mám jen jemu co děkovat. Jeho přímluvě u Pána Boha. Všecko je zase, jako bývalo. Vous a pejzy, o něž mě na vojně oloupili, mi znovu narostly.
Gavríla, svého pražského druha, jsem již hezký čas neviděl. Sedí si teď v Hivnevu — u Belzu — a pěkně se tam učí. Má se jistě dobře. Oženil se tam.
Jsme zase v Rácfertu. Je po podzimních svátcích. Rok 1918. Vysílení jsme již všichni. Chřipka koná své dílo. Ale světem jde kouzelné slůvko: Příměří — mír!
Podivné vzrušení se zmocňuje zbědovaného pražského hocha. Sám dobře nechápe, co se to s ním děje. Jako pět let před tím, když se pustil po prvé na cestu do Belzu. Jednoho dne se loučí se světcem a s chasídy. Odjíždí. Nezdržují ho příliš. Všichni jsou rozechvěni, všichni se těší na domov. Přejí mu mnoho zdaru, a aby se k nim zase brzy ve zdraví vrátil. Někteří jej kousek vyprovázejí. Mechele z Bajberku jde s ním na nádraží. Jídávali spolu z jedné misky. Ještě jeden upřímný stisk ruky a pražský hoch ujíždí do Budapešti a odtud dál do Vídně. K svým chasídům se dosud nevrátil. Evropa ho už nevydala. Vrací se k nim teprve v této knize. — — —
Hrdiny našeho vypravování jsou cadýkové, vládcové chasídů. Slovo »cadýk« (saddîq) značí tolik jako: dokonalý, spravedlivý nebo světec. Chúsid (hasîd), v množném čísle chasídym, označuje člověka zvlášť zbožného, který je z plna srdce oddán některému cadýkovi. Zakladatelem chasidismu byl rabi Jisrúel
