lépe, než kdybychom mu všecko vymalovali dopodrobna nejvybranějšími a nejsrozumitelnějšími slovy. Vypravěčův sloh je zcela prostý, bez zvláštního pathosu a velmi těkavý. Přebíhá namnoze od světce k světci — nedivte se tedy, když také já budu jej v tom tu a tam následovati.
Chasídové jsou si vědomi, že nikoliv všechno, co si o svých světcích vypravují, se doopravdy stalo; ale nevadí. Jestli snad některý světec vyprávěného zázraku ve skutečnosti neučinil, jistě je to zázrak toho druhu a povahy, že jen on měl schopnosti jej vykonati. Rabí Nachmen Braslevský výslovně říká, že »Nikoli vše, co se (na př.) o svatém Baal-Šemovi vypravuje, je pravdivé, ale svaté je i to, co není pravda, jen když zbožný lid tak vypravuje o něm, o světci. Vlastně je člověk — říká též rabí Nachmen — po celý život ustavičně pohřížen v magický spánek, z něhož se poněkud probírá jen při vypravování o světcích.«
Chasídští světci jako by byli vdechli svou duši do legend, které o nich lid vypráví, a tak kreslí chasídská legenda povahy svých hrdinů snad s větší věrností, než naznačují skutky, které opravdu vykonali, a než vyjadřují slova, která sami pronesli.
Nevypráví-li se v této knize o chasídských svatých plačtivým hlasem, děje se to podle smyslu chasídských vypravěčů, kteří se nikde nevyhýbají humoru, je-li na místě. Budiž mi také prominuto, že při uspořádání jednotlivých povídek se řídím jiným pořádkem než chronologickým. Omluvou je mi výrok Talmudu, že »Není před a není potom v slově Božím«. Též pro rýmované verše titulků byly mi vzorem obdobné oslavy vynikajících rabínů, jak tomu zvykem v starých hebrejských knihách. — Vlastnímu zakladateli chasidismu, Baal-Šemovi, jehož duch se vznáší nad všemi našimi povídkami, nevěnuji zde zvláštní kapitoly. Poesie jeho legend je ovšem čistší, pravdy
