Jak je však možné, že jsme při všech těch útrapách dosud nezhynuli a že nikdy nezhyneme do příchodu mesiášova? Jakým tajemným prostředkem jsme se udrželi při svěžesti a síle, jakou zázračnou medicinu jsme to užívali, že jsme se ze všech ran vždycky zase vyhojili?
To nám jen moudrý Rim dovedl vysvětliti. Vyprávěl: »V dobách, kdy byli Židé vyhnáni ze Španělska, žil jeden světec, jenž měl jméno proroka Samuela. Tenhle světec se domníval, že utrpení již dosáhlo vrcholu, že dob horších už být nemůže, a že tedy podle starých proroctví již přijde doba mesiášská. I poručil všem, kdo se nedali svést na scestí a zůstali věrni víře otců, aby vyšli mesiáši vstříc v radosti a veselí. A aby každý vzal do ruky láhev kořalky a jak mesiáše spatří, aby mu na zdraví připili a zvolali: »Pohleď, synu Davidův, čím jsme svá hrdla svlažovali a tak svá srdce sílili v tom našem Vyhnanství přehořkém! Douškem kořalky. To nám sílu dodávalo, takže jsme nezoufali a nezahynuli.«
Ten světec Samuel se mýlil. Míra utrpení nebyla vyhnáním ze Španělska ještě dovršena a syn Davidův nepřišel. Ale já vám pravím« — končil moudrý Rim své vypravování — »že teď, až opravdu přijde Mesiáš, vezmou chasídové pod paži nějakého malinkého rabínečka a s ním půjdou Spasiteli vstříc radostně volajíce: »Pohleď, synu Davidův, pohleď, kdo byli ti, jež nás svými slovy utěšovali v tom našem vyhnanství přehořkém! Pohleď, kdo nás svým příkladem posilovali a odvahu nám dodávali a nás zachovali až do té doby tvé!« —
»Když nás Mojžíš vedl z Egypta,« pravil moudrý Rim, »konal Bůh veliké zázraky. Před očima národů rušil odvěké zákony, které dal přírodě na začátku světa. Také nyní se dějí zázraky, avšak pouze zastřeně a utajeně, nikdy zjevně. Dějí se takovým způso-
