svatí jako on a že ti tři tajemní muži docházejí vůbec ke každému tak jako k němu. Proto se také sluhově otázce nyní velice podivil. »Cožpak ty je neznáš?« pravil. »Ti dva jsou přece starozákonní proroci Eliáš a Elisa a ten třetí je jejich služebník Géchazí. Je mu souzeno neustále své někdejší pány hledat, ale nikdy jich nedostihnout. A tak je nemůže odprosit za to, že jim za živa nekonal své služby dosti věrně.«
Zhrozil se milý sluha a na ulici vyběhl, lidem vyprávěl o zázraku, jehož byl denně svědkem. Všichni byli zmateni. Do té chvíle nevěděli, jakého světce mají v rabínovi, světce, k němuž docházejí dávnověcí proroci starozákonní. Teď se však také ten rabín konečně dověděl, že ti tři k jiným lidem nechodí, nýbrž jen k němu.
Druhého dne čekalo rabínova sluhu nové překvapení. Proroci se neobjevili. Také Géchazí, jeho vzorný kolega, nepřišel.
»Proč dnes nepřišli?« tázal se sluha rabína.
»Teď, když vím, že k jiným lidem nedocházejí, poprosil jsem je, aby od svých návštěv u mne také upustili. Neboť nechápu, proč právě mě mají ctít víc než ostatní lidi,« odpověděl rabín-světec. Tak velice byl skromný.
Veliké je utrpení, jež musíme my, děti Izraele, snášeti mezi všemi národy již tolik staletí. Velmi přísně nás trestá náš Otec nebeský. Žádný poklesek nám nepromíjí. Za každičký hřích nás bije čtyřiceti ranami. A proč jen právě na nás je tak přísný? Vždyť všichni lidé jsou jeho dětmi, všechny nás stejně stvořil, jak je psáno. A přece je k nim tak přelaskavý, k nám však tak tvrdý?! Odpověď na tuto otázku je samozřejmá: »Poněvadž z dítka, které otec nejpřísněji tresce — z toho dítka jednou jistě něco velikého bude.« Tak nějak to řekl už král Šalamoun.
