Kdysi poučoval své žáky takto: »Není dobře být moudrý. Člověk příliš moudrý má sklon k mudrlantství, jež na konec vede k nevěře. Není dobře být dobrý. Přílišný dobrák je změkčilec. Takový nemá snad sklon k nevěře, ale stává se snadno prostopášníkem. A není také dobře být zbožný. Přílišný pobožnůstkář nemá sklon ani k nevěře ani k prostopášnosti, myslí si však, že jen on slouží Pánu Bohu, jak náleží, ostatní lidé že nestojí za nic, a proto všechny nenávidí. Na konec se stane škůdcem všech, opravdovým zlosynem.«
Žáci nad touhle řečí prostě žasli. — »Ale, učiteli náš,« tázali se, »jakýpak má člověk být, když ani moudrý, ani dobrý a ani zbožný nejedná správně?«
»Jaký má člověk být?« odpověděl jim Rim. »Inu, moudrý, dobrý i zbožný zároveň.« — Potom se totiž tyto tři ctnosti vzájemně neutralisují ve svých neblahých výhoncích.
Jednou vyprávěl Rim tenhle krásný příběh:
»Za časů svatého rebe reb Mélecha z Liženska žil v jednom malém městečku rabín, který byl veliký světec, ale nikdo o tom nevěděl. Ani on sám si ovšem nebyl své svatosti vědom. Kostelník, který byl zároveň jeho sluhou, pozoroval, že každého jitra přicházejí k rabínovi dva starci. Jsou podivně oblečeni a vyhlížejí neobyčejně vznešeně a důstojně. Jen odejdou, a už přijde muž třetí. Také on je podivně oblečen, avšak prostěji, a není ani zdaleka tak vznešený a důstojný. Cosi se rabína otáže a už zase utíká. To se opakovalo den co den dlouhá léta navlas stejně. Rabín byl při tom vždycky klidný. Jako by to nebylo nic neobyčejného. Po všechna ta léta si sluha marně lámal hlavu, kdože ti tři jsou. Konečně si jednoho dne dodal odvahy a rabína, svého pána, se na to zeptal. Rabín-světec byl tak skromný člověk, že se do té doby domníval, že všichni lidé jsou stejně
